Inge aneb RVHP

RVHP

Pro mladší ročníky musím začít s vysvětlením, o čem je vlastně řeč. Rada vzájemné hospodářské pomoci bylo ekonomické sdružení komunistických států, jakási obdoba, či protiváha Evropské unie, která se tehdy jmenovala  Evropské hospodářské společenství. Vznik RVHP byl motivován zejména snahou vyhnout se nákupům předražené, a často zastaralé technologie ze Západu, spojeným navíc s politickými licitacemi a vydíráním. Myšlenka RVHP byla v zásadě pozitivní. Horší to bylo s realizací, jak tomu bylo v zemích tábora míru se vším. Principiálně aktuální problémy, jejichž vyřešení bylo žádoucí, se řešily s byrokratickou zdlouhavostí a s klacky házenými pod nohy ze všech směrů. V RVHP se pracovalo v pětiletých cyklech, což znamenalo, že nic - ale docela nic - se nedalo vyřešit dřív.

RVHP se dělila na komise, a v jejich rámci pak na pracovní skupiny. Po schválení nějakého problému se pracovní skupiny scházely jednou až dvakrát ročně, vždy v jiné členské zemi, aby projednaly harmonogramy, způsob řešení a jeho financování, a aby se zkontrolovalo plnění plánu. Delegace jednotlivých zemí byly zpravidla dvoučlenné: vedoucím delegace byl odborník, člověk který věděl, o co jde, a spolu s ním jezdil "tlumočník" dosazený Ministerstvem vnitra nebo přímo tajnou službou příslušné země. Ten dával na odborníka pozor. Soukromě se domnívám, že tlumočník měl za úkol i to, že bude spolupráci brzdit. Některé delegace byly tříčlenné. V jistých zemích totiž někdo musel dávat pozor i na tlumočníka. Byl jsem po mnoho let vedoucím československé delegace v jedné pracovní skupině.

Složení delegací se občas měnilo, ale většinou jsme se scházeli staří známí. Tlumočnicí delegace Německé demokratické republiky byla vysoká, štíhlá, hezká, brýlatá, zrzavá, vzdělaná, na začátku asi pětatřicetiletá Inge. Inge, kovaná a všemi mastmi mazaná komunistka, bude hlavní postavou mého dnešního vyprávění.

Když se porada konala v Polsku, Inge se řízením osudu, kterému možná bylo poněkud pomoženo její intervencí, ocitla  v jídelně vedle mě. Při první večeři jsme se zakecali, a to tak, že číšníci už začali stahovat ubrusy zpod našich sklenic s minerálkou (v RVHP se nic jiného nepilo; rozpočty bývaly napjaté). Inge poznamenala, že na pokoji má nějaký "šnaps", a navrhla, abychom si to dopověděli tam. Povídalo se mi s ní opravdu dobře. Byla vzdělaná a sečtělá, a dalo se s ní mluvit skoro o všem. Což nebylo lze říct o ostatních účastnících konference: s vedoucími delegací se dalo hovořit jen o problému, který jsme měli na stole, s ostatními ani o tom. Tak jsem s jejím návrhem souhlasil.

V jejím pokojíku vytáhla z dosud nevybaleného kufru už na pohled jedovatě vyhlížející likér barvy proletářské krve, v kulové láhvi z tlustého skla. Ochutnání "šnapsu" potvrdilo prvotní dojem. Inge se omluvila a odešla do koupelny. Vrátila se v zrzavém průsvitném kombiné sotva, sotva zakrývajícím strategické oblasti.  Nenuceně se mi posadila na klín. Líbila se mi, napjatý poklopec mě prozrazoval, ale rozhodně jsem se nemínil zaplést s tajnou službou cizího, třebaže formálně spřáteleného státu. A tak jsem jí řekl, aby se nezlobila, ale že tohle ne. Jsem ženatý, svou ženu mám rád, a jsem jí věrný. Což byla v té době pravda. Ještě chvíli se otírala tvrdými bradavkami svých čtyřek o mé nulky a hladila ten poklopec. Když jsem nereagoval, vstala a přikázala mi, abych vypadl. Ani mi nedovolila dopít ten rudý utrejch. Ráno mě ani nepřekvapilo, že v jídelně byl docela jiný zasedací pořádek.

Tři měsíce nato jsem dostal předvolání na naše resortní ministerstvo. Úředník, který měl na starosti náš ústav, mi ukázal stížnost Ministerstva zahraničních věcí NDR. Vedoucí československé delegace v naší pracovní skupině se systematicky dopouští prohřešků proti zásadám socialistického soužití, v noci láká členky delegací, jakož i zaměstnankyně hostitelské organizace, na svůj pokoj, tam se s nimi opíjí, souloží, ruší noční klid, a možná i fetuje. Ráno pak přichází na jednání skupiny nevyspalý a nepřipravený, a nadto pozdě. Delegace Německé demokratické republiky se už nediví, že vědecko-technická řešení, s nimiž přichází, a která prosazuje československá delegace, jsou za těchto okolností diletantská, a zrcadlí se v nich nekritický obdiv k "úspěchům" imperialistického výzkumu. A že ministerstvo očekává, že v zájmu zefektivnění a urychlení řešení problémů, kterými se naše skupina zabývá, a které má pozdvihnout životní úroveň v zemích socialistického společenství, československá strana přehodnotí personální složení své delegace. S pozdravem Za plodnou socialistickou spolupráci.

Když jsem úředníkovi vysvětloval, co je ve věci, ten se jen potutelně usmíval. Znali jsme se spolu mnoho let, a on si byl vědom mých nadprůměrných výsledků. Navíc to byl ředkvičkový komunista. Tady pro ty mladší musím vysvětlit další dobový pojem. Ředkvičkoví komunisté byli na povrchu rudí, a uvnitř bílí. Takových byla ostatně většina. V devětaosmdesátém se ukázalo, s jakou rychlostí odhazovali odznaky a členské legitimace, a rozptylovali se do jiných stran a k novým korytům. Pověřený úředník uchopil německé udání a roztrhal ho na drobné kousky. Skartovačky citlivých dokumentů tehdy ještě neexistovaly.

V dalším roce jsme se sešli v Jugoslávii. Inge se jistě divila, že mě opět vidí na čele naší delegace, ale v duchu svého estébáckého tréninku to nedala na sobě znát. Nechala mě na pokoji, a svými vnadami se zaměřila  tentokrát na mladého a hezkého rumunského ředitele, jehož morální zásady zřejmě nebyly tak pevné. Jen to mi ale vrtá hlavou, jak spolu komunikovali: Inge neuměla rumunsky, a Rumun kromě své mateřštiny neovládal žádnou jinou řeč.

Na poradě v Banské Bystrici, která se konala v příštím roce, chyběl nejen mladý ředitel, ale i celá rumunská delegace.

V devětaosmdesátém byla hostitelem porady pracovní skupiny Kuba. To byl sen a vrchol kariéry každého RVHP-ovského globetrottera. Při letech z východní Evropy na Výspu svobody a socializmu na západní polokouli se v té době obvykle mezipřistávalo v Kanadě. Delegací, které na porady na Kubě skutečně dorazily, bývalo tedy o dost míň. Tentokrát beze stopy zmizela celá bulharská delegace a sovětský "tlumočník".

Měl jsem jisté problémy s aklimatizací na změnu časového pásma. V pět hodin, kdy obvykle vstávám, je na Kubě teprve půlnoc. První  noc jsem se pár hodin bezcílně převaloval, a kolem třetí hodiny místního času jsem v zoufalství vstal, a šel se zchladit do Mexického zálivu, který šuměl sotva třicet metrů od našeho hotýlku.

Podobný problém a podobný nápad měla i Inge. Když jsem vstupoval do oceánu, Inge z něj už vystupovala. Chabé měsíční světlo stačilo na to, abych viděl, že je nahá.

Před snídaní mě vyhledala v jídelně. V obličeji byla celá zelená. Nejen kvůli problémům s aklimatizací. Šeptem mě zapřísahala, abych nikomu  neříkal, že jsem ji nad ránem potkal, a za jakých okolností. Žalování jsem v žádném případě neměl v plánu. Nejsem přece žádný tlumočník. Ale rozhodl jsem se, že ji trochu povařím v její vlastní šťávě. Pravil jsem, že jsem se v ní zklamal, a že nemohu rozhodně nečinně přihlížet tomu, jak někdo nestydatě způsobuje veřejné pohoršení, a ještě k tomu ve spřátelené rozvojové zemi, kde je revoluce dosud mladá, a která s nadějí vzhlíží k nám, zaběhaným evropským civilizacím, a očekává, že kromě vědecko-technické a průmyslové pomoci jí půjdeme příkladem i v morální oblasti. A když k tomu připočítám ještě  i to, co se stalo v Polsku, a jaké to mělo dozvuky. Ne, ne, nemohu k tomu mlčet, musel bych se stydět sám před sebou.

Do jídelny se začali trousit ostatní delegáti, a číšnice začaly roznášet vajíčka smažená v albidu z pomerančových slupek, a tak jsme museli skončit. Během dopoledního jednání rozrušená Inge několikrát nestihla svému formálnímu šéfovi přeložit, o čem se hovořilo v plénu, a několikrát přeložila něco úplně od věci. Trapas! Během polední siesty vtrhla ke mně do pokoje. Bez zaklepání. Prosila mě, doprošovala se, škemrala, ponižovala se, klekla si na zem se sepjatýma rukama. Nakonec i plakala. Byl jsem neoblomný. Ve slabé chvíli se přiznala, že je členkou tajné služby Stasi (jako kdyby to beztak nebylo všeobecně známo), a že  její případ se bude řešit přísněji, mnohem přísněji, než u obyčejných lidí. Nejen, že přijde o zaměstnání, ale mohla by skončit i ve vězení. Nabízela mi své tělo, slibovala, že mi ho vykouří, že mi zařídí v plné sezóně pozvání do estébáckého rekreačního střediska u Baltu. Jen abych ji neprozradil. Nic na mě nezabíralo. Stále jsem trval na morálním kodexu komunisty. Potom vyrukovala s penězi. Namítl jsem, k čemu by mi byly východoněmecké marky. Stejně se nesmějí převážet přes hranice (měl jsem  jednoho známého, kterého v Radiumbad Brambachu zadrželi na 12 hodin za to, že vezl 5, slovy pět, marek, které neměl zapsány v Celním a devizovém prohlášení). Tak mi nabídla dolary, a k nabízené sumě přidávala další a další nuly. Mohl se ze mě stát docela boháč. Tím si mě ještě víc popudila. Řekl jsem jí to. Nemám rád lidi, kteří vodu káží a víno pijí. Vyhlídka na to, že bych mohl nažalovat i devizový přestupek, ji kupodivu moc nevzrušila. Koupání bez plavek byl u nich větší zločin, než rozfrckávání státních devizových rezerv. Nevědouc kudy kam, navrhla, že bych ji mohl potrestat třeba bitím. Jen prý abych držel jazyk za zuby. Siesta se chýlila ke konci, a my jsme už museli sejít dolů. Řekl jsem jí, ať přijde po večeři.

Tuto větu chápala jako příslib, a poněkud se zklidnila. Na odpoledním jednání byla méně roztržitá, a nezdržela se dokonce politických žvástů, jaké jsme od ní slýchali léta.

Večer přišla přesně. Řekl jsem jí, že nechci, aby šla do vězení, a proto že jsem si to rozmyslel. Jestliže tedy souhlasí, vyřešíme to  výpraskem. Ale bude to na holou.

Nesnažila se licitovat. Zřejmě strach z toho, k čemu by mohlo dojít v Berlíně, byl o mnoho větší, než strach z krátkodobé bolesti tady a hned. Ochotně se svlékla donaha a položila se mi na kolena. Už několik let jsem  neměl příležitost naplácat nějaké ženě, a už vůbec nikdy jsem žádnou nezmrskal z trestu. Tak jsem se na to docela těšil. Plácal jsem  rukou dost nemilosrdně po její - na  to štíhlé tělo poměrně dost rozložité - prdelce, až mě začala brnět ruka. Ohlížel jsem  se po nějakém nástroji, kterým bych mohl pokračovat. Strohý inventář kubánského hotelu ale nic použitelného nenabízel. Dokonce i šňůra od televizoru nebyla ukončena zástrčkou, jak tomu bývá v civilizovaných zemích, ale byla zabetonována ve zdi. Myšlenku vyjít ven a z nějaké palmy nebo křoví ulomit proutek jsem zapudil. Musel bych projít kolem vrátné, která, stejně jako všichni pracující v kubánském cestovním ruchu, byla příslušnicí tajné služby. A mít na krku kromě německé ještě i kubánskou tajnou službu,  to bylo i na mě opravdu silné kafe. Potom jsem si v sukni, v níž ke mně přišla, všiml uzoučkého pásku z umělé kůže, stejné barvy, jako před pár lety ten šnaps. Vytáhl jsem ten pásek, a přikázal Inge, aby si lehla na bříško na postel.

Konec s přezkou jsem si omotal kolem zápěstí, a volným koncem začal zpracovávat její zadek a stehna. Prdelka se jí vlnila a vyrážela rytmicky vstříc pásku, jak jsem si to pamatoval z dob, kdy jsem občas mrskával svou ženu. Ale to bývaly výprasky erotické. Že by se to té mrše líbilo? Já ji chci potrestat, a ona z toho má libido? Tak to tedy ne. Mrskání jsem přitvrdil, ale tím jsem dosáhl jen to, že pohupování jejího těla se zrychlilo, a z prsou jí vyrážely vzdechy, které zcela určitě nebyly motivovány bolestí. Když jsem mezi jejími hýžděmi zahlédl kapky ženské rosy, měl jsem jistotu. Já té zrzce dělám vlastně pomyšlení. Tak jsem s výpraskem náhle přestal, a nařídil  jí, ať mi jde z očí. Ukázalo se, že až toto je pro ni trest. Výprask ji sice rozrajcoval, ale do vyvrcholení měla daleko. Klekla si přede mnou na podlahu a žadonila, abych se s ní pomiloval. Nebo abych pokračoval v mrskání a potom jí to udělal rukou. Nebo něčím. Zase došlo na slzičky. Srdce mi krvácelo, poklopec se mi nadouval, ale musel jsem zůstat tvrdý. Když trest, tak trest. Když se neměla k odchodu, posbíral jsem její svršky a vystrčil ji na chodbu. Nahou. Bylo mi jedno, jestli ji tam někdo potká.

Zbytek kubánské porady proběhl už bez příhod.  V noci ji zřejmě na chodbě nikdo nepotkal. Měla to do svého pokoje ostatně jen přes tři čísla.

Po návratu domů jsem se zájmem, ale bez obav, čekal, co se z toho vyvine tentokrát. Ale nevyvinulo se  nic. Na podzim spadla berlínská zeď, a vzápětí za ní v domino efektu celý komunistický systém. S RVHP byl konec, a technologie přestaly být zajímavé. Svobodu, o niž jsme bojovali čtyřicet let, jsme využili k tomu, abychom o překot začali nakupovat místo technologií rovnou zboží. Předražené a zastaralé.

Inge jsem už nikdy neviděl, ale po převratu jsem se oklikou dozvěděl, že se v bonnské vládě stala ministryní informací, čili špionáže.