Sunday, April 22, 2018

Studentská láska

Studentská láska
Ještě jeden příběh ze šedesátých let


Vysokoškolští studenti mívali kdysi polopovinné letní brigády, kterým se říkalo Letní studentská aktivita. Pro národní hospodářství brigády nepředstavovaly velký přínos, ale konstituovaly vztah k manuální práci a zakotvovaly u mládeže některé principy užitečné pro budoucí povolání, jako odpovědnost, pravidelný režim a disciplina. Kromě toho na brigádách byla sranda, utužoval se kolektiv a navazovaly se mezilidské vztahy. O jednom navázaném mezilidském vztahu chci vyprávět.


V létě po třetím ročníku naše fakulta budovala kravín v odlehlé horské pastvinářské oblasti. Tábor jsme měli kvůli zásobování v blízkosti úzké silničky a stejně úzkého potoka, ale do práce jsme chodili asi tři kilometry dost strmou lesní stezkou. Pro výkop základů jsme byli rozděleni do dvojic - jeden kopal, druhý vyhazoval nakopanou zeminu. Ocitl jsem se v družstvu s holkou. Měl jsem podezření, že výběr nebyl docela náhodný.


Jmenovala se Alexandra, ale rodiče jí říkali Šura, a ona chtěla, abychom jí tak říkali i my. Asi to byli zapálení revolucionáři. Znali jsme se od prvního ročníku, mluvili jsme spolu, ale pouze o studiu a o počasí, případně ještě o politice a o zdraví. Líbila se mi, ale neodvážil jsem se ke sblížení, dokonce ani prvního druhu.


Bylo horké léto, a tak jsme pracovali jen v trenkách, děvčata v plavkách. Já jsem kopal, ona vyhazovala. Když byla ona ve výkopu, pozoroval jsem shora její bradavky. Cítila můj pohled šestým, nebo kolikátým smyslem. Když jsem byl ve výkopu já, pocítil jsem na zadku štípnutí. Lekl jsem se, ale nebylo to nepříjemné. Vzpřímil jsem se, a spatřil Šuru, jak nade mnou stojí s nějakým prutem, a chystá se znovu švihnout. "Co děláš?", zabručel jsem. "To máš za to, že se mi díváš na kozy." Potom dodala, "Někde jsem slyšela, že když se chlap mrská po zadku, tak se mu postaví." Já jsem nikdy nic takového neslyšel, ale když jsem se podíval na své trenky, mohlo na tom něco být.  Něco se v nich dělo. Nevím ale, jestli to způsobil ten prut, nebo ta její věta. "Co blbneš," řekl jsem potichu a ustrašeně se rozhlížel, jestli ji neslyšela vedle kopoucí dvojice. "Jsou tady lidi." "A kdyby tady nebyli lidi?", nesnažila se ztišit hlas. Neřekl jsem nic, ale asi jsem se zatvářil, že ano, třebaže jsem nevěděl, co přesně ano. "Tak jo," pravila. "Až budeme mít po práci."


Po práci jsme se loudali s odevzdáním nářadí do improvizovaného skladu, a v koloně, vracející se do tábora jsme byli poslední. Asi ve třetině cesty dolů byla na levé straně pěšiny paseka, nebo snad polom, končící až někde vysoko v horách. Tam jsme zabočili. Když jsme byli z dohledu, Šura ulomila z nějakého keře dost dlouhý prut a začala mě s ním švihat po trenkách. Když těch švihů bylo asi deset, zeptala se, "Tak co, slyšela jsem dobře? Podíváme se?" Nečekala na můj souhlas, který by nejspíš nedostala, a stáhla mi trenky. Vyskočil z nich úd, už trochu postavený, asi tak do pětačtyřiceti stupňů. "Funguje, ale ještě bude třeba přidat," řekla. Jednou rukou uchopila úd, otočila si mě, aby mi viděla na zadek, a pokračovala ve výprasku na holou. "Ani tady nezůstaly žádné stopy," komentovala. Na závěr mě po zadku pohladila, a pak se věnovala už jen penisu, už slušně erektovanému.


"Děkuju," řekl jsem. "Za co? Za vymrskání, nebo za vyhonění?" Neodpověděl jsem, ale ona vlastně ani na odpověď nečekala. Věděla svoje.


Na druhý den se zeptala, "Tak co, včera se ti to líbilo?" Když jsem přikývl, řekla, "Mně taky. Tak odpoledne na pasece."


Celý den se o tom nezmínila. Na svém úseku jsme byli už v hloubce asi 80 centimetrů. Prutem už by na mě nedosáhla. Zato já jsem viděl bradavky o hodně líp. Odpoledne na pasece jsme začali jako včera. Napřed prutem přes trenky, potom na holou mnohem silněji než včera. Potom si sundala podprsenku a pravila, "Abys neřekl, že jsem sobec a jde mi jen o vlastní rozkoš." Takže když mi mrskala zadek, byla to její rozkoš. Nestačil jsem se divit. Nadzvedla si prsa a vyzvala mě, abych si sáhl. Ještě nikdy jsem nedržel dívčí prsa, a sáhnout jí tam jsem se styděl. Musela mě vyzvat ještě dvakrát. Vzal jsem její ňadra do obou dlaní a trochu jsem je pomačkal. Byl to božský pocit. Maličko jsem se osmělil. "Už ti nevadí, že se ti dívám na kozy?" Použil jsem její terminologii. "Ne, nevadí. A nevadilo mi to ani včera. Jen jsem potřebovala záminku, abych ti mohla dát na prdel." Když jsem si pohrál s jejími housátky, uchopila mě za penis a několika málo pohyby mě přivedla k vrcholu rozkoše. Už byl nejvyšší čas.


Utřela mi úd nějakým velkým listem, snad lopuchem, dala mi pusu a řekla. "Byls bezva. Zítra se budeme milovat. Máš v táboře kondom?" Opáčil jsem, že jsem nepočítal s tím, že bych ho mohl potřebovat. "Ty seš takovej můj blbeček!" Abych viděl, že to nemyslí vážně, dala mi další pusu a strčila mi jazyk hluboko do úst. Nechala ho tam dost dlouho. "Nevadí," řekla, když mě pustila. "Já něco seženu."


Na druhý den už se základy betonovaly, a my jsme spolu už nepracovali. Já jsem lopatou míchal beton - míchačka nebyla - a Šura nosila ve vědrech vodu z nedalekého potoka. Za celý den jsme se viděli jen z dálky, a nemluvili jsme spolu vůbec. Až odpoledne. Blízko za odbočkou na paseku souložila Lucka s Michalem. Skoro jsme zakopli o Michalovy nohy. "Viděli nás," řekl jsem, když jsme byli z doslechu. "No a co," řekla Šura, "neděláme nic špatného. A ostatně, viděli jsme my je. Oni nás viděli jen jít na procházku." Když jsme došli na "naše" místečko, Šura si sáhla do podprsenky. "Podívej, co pro tebe mám!" Podala mi kondom, hygienicky zabalený v růžové fólii. "Rychle, svlíkat! Šup!", nařídila mi. Sama šla příkladem. Shodila podprsenku a stáhla si plavkové kalhotky. Chloupky na přirození měla světle hnědé. Nebyl čas si ji prohlídnout podrobněji, protože mi natáhla prezervativ na už dost tuhý úd, svalila se do vysoké trávy a strhla mě na sebe. Pomohla mi zavést penis do jamky. Přirážet jsem dokázal už sám.


Byli jsme dost rychle hotovi, ale na premiéru to nebylo tak zlé. Ještě spojeni jsme odpočívali a povídali si. Přesněji řečeno, ona povídala. "Tys fakticky ještě nikdy neměl ženskou? Zřejmě tě vychovávali v přesvědčení, že když se s nějakou vyspíš, musíš se s ní oženit. Teď je už jiná doba. Už se ví, že sexuální napětí dospělého jedince, ať ženské nebo chlapa, se musí pravidelně uvolnit. Jinak se to vráží na mozek." Na chvíli se odmlčela, a vychutnávala si, jak jí hladím levý prsník. "Pasuju tě na svého milence. Nechci po tobě slib manželství, ani já ti ho nedám. Když to dobře půjde, budeme spolu do promoce, a potom bez hořkosti půjdeme každý svou cestou."


Zvadlý úd už vyklouzl z dírky, kolem níž se točí svět, a místo něj tam skončil můj prst, později dva. Šura vrněla blahem. "Jsi učenlivý," pochválila mě. "Už jsem byla taky pěkně vyhladověná. V prvním ročníku jsem měla kluka. Jmenoval se ... na tom vlastně nezáleží, jak se jmenoval. Ale neudělal zkoušky, a tak ho vyhodili. Potom jsem očekávala, že si mě namluvíš ty, ale když ty jsi byl takový bulík." Až teď jsem se dostal ke slovu. "Od koho jsi měla ten kondom?" zeptal jsem se nejapně. "Od Lucky." "Teď kondomy už obstarávají děvčata?" "To taky. Je rovnoprávnost. Ale v tomto případě ho Lucka vyžebrala od Michala." "Řekla jsi jí, na co ho potřebuješ?" "Jasně. Holky mezi sebou nemají tajnosti. Řekla, že mi závidí, že jsem si vybrala líp, než ona. Jak jsem ti povídala. Už je jiná doba, a sex už není tabu." Touto debatou, jakož i vzájemnou manuální stimulací jsem se zase vzrušil, a i Šura by si dala říct. Ale milovat jsme se už nemohli. Ukázala mi, jak jí mám lízat klitoris. Další premiéra!


Pomalu jsme se loudali zpátky do tábora. "Dnes jsi mě ani nevymrskala," reklamoval jsem. "Nebylo třeba. Stačí jen aby ses kouknul na mé kozy, a krásně ti stojí. Tobě se výprask líbí?" "Od tebe moc," připustil jsem. Rozverně mě plácla rukou. "A tobě ne?", otázal jsem se. "Jo, občas jo, ale každý den to mít nemusím. Až budu mít krámy, což bude příští pátek, dáme si výpraskový den. Nebo dva."


Dole v táboře byly do kruhu rozmístěny stejně vysoké špalky nařezané z nějakého stromu. Na nich jsme z ešusů jedli snídaně a večeře, které nám vozili z družstevní kuchyně. Večer pak jsme tam posedávali a klábosili, nebo kolektivně zpívali, když někdo hrál na kytaru nebo na harmoniku. Kdo chtěl, mohl si v kruhu i zatančit. Šura si přisedla na vedlejší špalek a podala mi něco zabalené v umaštěném papírovém sáčku. Chtěl jsem se podívat, ale gestem mi naznačila, že teď ne. Když jsme šli spát do dvou velkých stanů - jeden pro kluky, jeden pro děvčata - podíval jsem se, co je v sáčku: načaté velké balení značky Primeros - šest krabiček po třech.


Ráno jsem se jí zeptal, odkud to má. Široko daleko nebyl žádný obchod, o obchodu s delikátním drogistickým zbožím ani nemluvě. "Od Michala." Když jsem navrhl, že mu to zaplatím, zeptala se, "Seš hloupej? Michal je rozmazlený jedináček zazobaných rodičů, a kromě toho, celý rok jsem mu dělala výkresy do technického kreslení." Potom dodala, "Doufám, že sis vzal aspoň dva."


Jak kravín rostl, mé mezilidské vztahy s Šurou se úspěšně rozvíjely. A jak jsem tak koukal, dobře si rozumějících  párů bylo víc. Jak Šura správně řekla, sex už není tabu, a není třeba dělat tajnosti z toho, co je přirozené a zdravé. "Rozhlásila jsem, že jsme milenci. Aspoň mě kluci nebudou opalovat, a i tobě - snad - dají holky pokoj." Když jsme příští pátek šli na náš první výpraskový den - měla to přesně spočítané, mrška - minuli jsme na naší pasece už čtyři souložící páry. Lucka byla tentokrát nahoře, a na její kmitající prdelce jsem si všiml tři tenké červené proužky. Na našem místě už někdo byl, museli jsme jít dál. Když jsme našli další vhodné místo, Šurka se při svlékání kalhotek - dnes neměla plavky - otočila ke mně zády. Sex už sice není tabu, ale menstruační vložky dosud ano.


Při výprasku si to hezky užívala. Kroutila zadečkem sem a tam, aby každé místečko bylo stejnoměrně prokrvené, a dlouho, předlouho jí trvalo, než řekla, že stačí. Ale když bylo po všem, a když si opět natáhla své staromódní kalhotky, řekla, že jsem mizerný parchant, sadistický surovec, a že si to vypiju. Na mrskání mého zadku spotřebovala dva pruty. Jeden tenký a jeden tlustý, a mé "stačí"  jaksi přeslechla. Měl jsem zadek v jednom ohni, ale když už prut přestal poskakovat, bylo mi nádherně. Byl jsem tak vzrušený, že můj žalud sám vylezl z předkožky, a na jeho doražení stačilo pár sekund.


Na konci července byla hrubá stavba kravínu dokončena. Na vybudování střechy a vnitřního vybavení dnes nastoupí druhá parta. Dole na louce se postaví další dva velké stany, a bude se pracovat na dvě směny. Družstvo nám místo snídaně poslalo předpotopní autobus, který nás odvezl na nejbližší nádraží, aby potom přivezl další rundu brigádníků. Na nástupišti jsme se před zraky všech dlouho líbali. Nebyli jsme zdaleka sami. Sex už není tabu, a vášnivé líbání o to míň. "Co teď budeš dělat?" zeptal jsem se Šury a pohladil jsem ji na místě, kde končil zip jejích tuzexových texasek. Pokrčila rameny. "To, co poslední dva roky, když jsi nereagoval na moje hypnotizování. Jak říkal soudruh Lenin: Masturbovat, masturbovat, masturbovat. Ostatně, je okurková sezóna."


Nastoupili jsme do dvou vlaků rozjíždějících se dvěma opačnými směry. Naposledy jsme si zamávali z oken - tak za šest týdnů na koleji - a odjeli jsme na prázdniny.

Kandidátka věd


Kandidátka věd

 

„Zasloužila bys na zadek“, říkám kolegyni o málo starší, o hodně vzdělanější, a třikrát více vydělávající, když jí po dvanácté (marně) vysvětluji elementární technické řešení, které jsme probírali ve třetím ročníku na vysoké škole.

 „Na holou?“ ptá se bezelstně dvaatřicetiletá doktorka Libuška. Ačkoliv jsem původně vůbec neměl v úmyslu jí naplácat, a už vůbec ne na holou, s překvapením slyším sám sebe, jak říkám „Jasně, že na holou. Jinak to nemá ten správný pedagogický efekt.“ Sám nevím, kde se to ve mně vzalo. Jindy dospívám k správným a pádným replikám až na schodech cestou od promarněných příležitostí.

 „Co mám udělat?“ ptá se Liba. Znovu mně překvapuje. Nepočítal jsem s tím, že to bude mít tak rychlý průběh. Ale budiž. „Vyhrň si sukni, kalhotky ke kolenům, a přehni se tady přes psací stůl.“ Svlékla si sukni, pečlivě ji poskládala a přeložila přes židli v koutě, kterou mám pro hosty. Pak si svlékla kalhotky, a stejně pečlivě je položila na sukni. A takhle, dole bez, kráčí k mému stolu. Dnes se překonávám - prohlížím si ji stejně bezostyšně, jako se mi ona předvádí.


Liba se se vzpaženýma rukama opírá o stůl, a čeká, co bude. Chviličku si prohlížím skvostné netwigyovské křivky, a pak se pouštím do práce. Plácám ji dlaní (později oběma) po půlkách. Žena sténá, ale nepokouší se uhnout. Ruce zůstávají vzpažené, jen pravé předkolení se občas instinktivně vymrští do horizontální polohy. Hýždě postupně růžovějí, ale ne tak rychle, jako moje dlaně. Když žádnou z nich už necítím bolestí, s výpraskem přestávám. Ale Libuška zůstává ležet na mém pracovním prostředku.


Rozhlížím se po kanceláři, čím bych svým unaveným dlaním ulevil. A hle, jedna z květin na parapetu se šplhá po tenké bambusové tyčce za tři koruny. Vytahuji bambus z květináče, a liana, kterou obdivovali všichni návštěvníci, se bezmocně kácí k zemi. Ale co je mi teď po lianě. Čistím tyčku od substrátu, a zkušebně s ní švihám do vzduchu. Odhaduji to na jednočárkované cé. To by šlo. A rákoska už poprvé dopadá na doktorčinu prdelku. Objevuje se na ní tenký proužek, a je slyšet slabé syknutí. Jak proužků na hýždích a na stehnech přibývá, pravé předkolení se vymršťuje stále častěji, a syknutí jsou stále hlasitější. Konečně na sedacím svalu přistává Libuščina ruka. Vidím, že má dost, a přestávám ji trápit.

 Liba vstává, a po dlouhé době jí vidím do obličeje. Co vidím, nikterak nepřipomíná, že právě absolvovala dost tvrdý trest. Zatímco si natahuje kalhotky, říká „Ty umíš tak hezky vysvětlovat. Nechápu, jak to přišlo, že jsi neukončil vejšku.“ Na chvíli se odmlčí, a potom dodá. „Třeba bych ti na oplátku taky někdy něco vysvětlila.“

 Ještě dlouho po tom, co za ní zapadla klika dveří, přemýšlím o tom, co chtěl básník říci.

Saturday, April 7, 2018

Viola

Další osudy hrdinky povídky Další opravák, viz níže


V pondělí, po návratu z práce mě ve schránce čekal telegram:
"fyzika za dve stop vystrih pomohl stop kdy si prijedes pro odmenu stop viola stop
               ps ta krava marcela zase rupla stop"



Jak si můžu přijet pro odměnu, když ani nevím, kde bydlí?, pomyslel jsem si. Ale hned jsem se v duchu okřikl. Ať si bydlí, kde si bydlí, mě to nezajímá. Vždyť je to přece protivný, rozmazlený spratek bohatého papínka. Ať si svou odměnu strčí za klobouk. Telegram od Violy jsem zmačkal a zahodil, pevně rozhodnut už nikdy si nevzpomenout na Violu, ani tu druhou baterkovou skoroinženýrku. Ale když jsem si vzpomenul na nahatou prdelku, kolébající se v přítmí obrazárny v K., pocítil jsem jsem podivné pnutí v kalhotách.


I Violu ale napadlo, že nevím, kde bydlí, pokud právě nestuduje. Asi po týdnu mi přišel od ní dopis. Psala, kde bydlí, a žádala mě, abych dal vědět, kdy přijedu, že pro mě přijede s autem na nádraží. Napsala toho ještě dost hodně. Musím přiznat, že má bohatou češtinu, skvělou stylistiku, bezchybný pravopis a dokáže vyvážit obsah a formu. Pointou dopisu bylo to, že odměna bude mít formu soulože, ale napsala to tak nepolopaticky a decentně, že by se dopis mohl číst i v mateřské škole.


Dopis jsem zmačkal a hodil do koše, stejně jako před pár dny telegram. Ale za chvíli jsem ho opět vytáhl, pečlivě vyrovnal, a uložil úplně na spodek zásuvky ve svém psacím stole, abych ho neměl na očích.


Ale dopis ani tam nevydržel dlouho. Vytahoval jsem ho několikrát denně, a četl stále dokola. Moje pocity byly smíšené. Když koncem týdne přišel další dopis, uměl jsem ten první zpaměti.


V druhém dopisu stálo:
Vážený pane inženýre,
jsem vám nesmírně vděčný, že jste mé dceři Viole tak kvalifikovaně a nezištně pomohl postoupit do dalšího ročníku. Rád bych vám svou vděčnost vyjádřil i osobně. Přijměte, prosím, mé pozvání ke strávení společného víkendu, začínajícího pátkem dd. července. Můj šofér pro vás přijede na nádraží v C.
                                                            Ing. Bedřich XY
                                                                   továrník



Dopis od Violy jsem mohl - ne-li zmačkat a hodit do koše - aspoň ignorovat. Ale tento dopis, to bylo jiné kafe. Ten jsem zmačkat a ignorovat nemohl, nechtěl-li jsem vypadat jako neotesaný buran. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu. Ale, vezmu-li do úvahy imperativní tón dopisu, měl jsem jinou možnost?


Vila pana Bedřicha trochu připomínala vilu v K., kde během studia bydlela Viola. Až na to, že vkus mohovité generace třicátých let nahradily peníze. Nic než peníze. Na zahradě sice nestáli sádroví trpaslící, ale z ní, i z interiéru domu na každém kroku čišel zbohatlický nevkus.


Po vzájemném představení mi pan Bedřich obřadně poděkoval za to, co jsem pro jeho jedinou milovanou dceru udělal. Její matka je hudební umělkyně a už před lety od nich odešla. A on se přizná, že kvůli práci ve své firmě - nezapomněl podotknout, že velmi výnosné - dceřinu výchovu zanedbával. Myslel si, že výchova spočívá v tom, aby Viola měla všechno, po čem její duše zatouží, a ostatní přijde samo. Leč, fatálně se zmýlil. Z Violky vyrostl rozmazlený a líný spratek (potěšilo mě, že z jeho úst slyším svou vlastní formulaci). Poněkud ho pobouřilo, když se dozvěděl, že jsem během doučování přehnul Violu přes koleno a naplácal jí na holou, ale když to všechno později  střízlivě uvážil, dospěl k závěru, že právě to vedlo ke kýženému cíli (asi nevěděl nic o velkém výstřihu). Ostatně, Viola si na výprask nestěžovala, a sama si uvědomuje, jak nevhodně se celá léta chovala; teď se cítí tak nějak dospělejší.


Pan Bedřich má pro mě lukrativní nabídku. Zaměstná mě na plný úvazek jako studijního poradce. Nemusím se rozhodnout hned, stačí do začátku příštího semestru. Pokud nabídku přijmu, dává mi plnou moc, i co se týče případného použití rákosky. Na to, aby ji začal používat on sám, je už pozdě, a kromě toho, jak už byl pravil, je velmi zaměstnaný.


Hospodyně pana Bedřicha pak naservírovala exkluzivní večeři na přivítanou. Po ní mi pan Bedřich popřál příjemný pobyt a odebral se do své pracovny, aby studoval burzovní zprávy a intervenoval ve prospěch svých akcií. Krátce poté se i hospodyně vzdálila do svých komnat, a my jsme s Violou osaměli.


Vyprávěla mi o svém dětství a o tátově firmě. O matce se nezmínila ani jednou. Na tátu se trochu zlobí, že vyžvanil, že ví o tom výprasku v K. Když o tom mluvila, trochu se začervenala. Já jsem dohromady za celou dobu nepřišel ke slovu.


Když večer pokročil, vykoupali jsme se ve dvou koupelnách a odešli spát do dvou ložnic.
V sobotu ráno, když jsme vstali, byl pan Bedřich už pryč. Člověk by si řekl, že multimilionáři si jen tak lebedí. Ale není tomu tak. Chtějí-li si své miliony udržet a postarat se, aby se pěkně dál kotily, neznají pátek ani svátek. Po snídani, stejně exkluzivní, jako byla včerejší večeře, jsme nasedli do Violina volva a vypravili se na výlet.


První zastávku jsme učinili u středověkého hradu tyčícího se na vysokém skalnatém ostrohu nad velkým rybníkem. Byl jsem v mládí fandou na hrady a zámky, ale tento jsem neznal, ani o něm nikdy neslyšel. Zúčastnili jsme se prohlídky s mladou průvodkyní s dobře prořezanou pusinkou. Musel jsem v duchu konstatovat, že středověcí oligarchové si nežili zdaleka tak dobře, jako například pan Bedřich. Malé, studené a tmavé místnosti a nepohodlný nábytek, všude plno nepřehledných zákoutí, z nichž v každém mohl číhat vrah, nebo přinejmenším špeh. Široko daleko jediná zábava - mučírna vytesaná přímo ve skále. Hubatá průvodkyně okořenila výklad podrobným popisem mučících nástrojů a způsobem jejich použití. Na žádost někoho z výpravy, nejspíš nastrčeného trolla, přidala pikantní historky o mučení nestoudných panen, než tyto byly připraveny k opékání na hranici. Viola se během návštěvy mučírny ke mně ustrašeně tiskla celým tělem. Cítil jsem vzrušený tep jejího srdce. Tep se ještě zrychlil, když jsme si v zasklené vitríně prohlíželi expozici rákosek, důtek, karabáčů a bičů, jakož i dalších sofistikovaných nástrojů, které ani nedokáži pojmenovat. Na některých byly ještě stopy zaschlé krve.


Po východu ze studeného sklepení nás omráčil horký letní den. Třebaže už nehrozily žádné horory, Viola se nepřestávala ke mně tisknout. Mé pocity byly smíšené. Potom mě Viola odvedla do zámecké restaurace, která působila daleko příjemněji, než celý hrad. Exkluzivní oběd o mnoha chodech by mě stál víc než třetinu mého měsíčního platu.


Po obědě jsme projížděli černými hvozdy, které v dobách rytířů, soudě podle početných trofejí rozvěšených v komnatách hradu,  byly nepochybně plné lovné zvěře.


Na sedle, kde lesní silnička začala klesat na druhou stranu pohoří, Viola odstavila auto a vedla mě k lesu rýsujícímu se na kopci. Pod lesem jsme se posadili do trávy, a kochajíce se pohledem do údolí na obou stranách jsme si pochutnávali na skvělé svačině, kterou nám připravila hospodyně pana Bedřicha.


Po jídle se Viola omluvila, že si potřebuje odskočit. Když se ani po půlhodině nevracela, začal jsem mít strach. Zvláštní! Je to rozmazlená mrcha, nemám ji rád, a mám o ni strach? Když se konečně vrátila, byla nahá. Byl to pěkný pohled. Vlastně jsem ji takhle vcelku viděl poprvé. Vystrčená prdelka v K. taky stála za podívání, ale tomuto se to rozhodně nevyrovnalo. Dlouho jsem si ji dost nestydatě prohlížel. Zdálo se, že proti tomu nic nenamítá.


Za zády schovávala krátký, ale dost tlustý prut. Beze slova mi ho vložila do ruku. "Dnes tě nebudu bít," řekl jsem. "Neučíme se, není nutno pozbuzovat mozek. Ani jinak jsi nic neprovedla, co by zasloužilo výprask. Naopak, chováš se úplně vzorně, a výtečně se, spolu se svými blízkými o mě staráš. Dnes žádný výprask."


"Ale já to chci!" pravila. Ale hned se zarazila, když si uvědomila, že takhle dává za pravdu mému  nepříznivému názoru na ni. "Mám to ráda," zmírnila tón. "Od tebe to mám ráda. A víš, co říkal táta. Že rákosku nemáš šetřit." dodala. "Prosím!"


Potežkal jsem prut v ruce. "Tak jo," řekl jsem. "Lehni si na bříško, a kdyby se ti to nelíbilo, tak řekni."


Neřekla. Necítil jsem vůči ní žádnou zášť, a tak jsem ji mrskal velmi jemně. Bylo to spíš hlazení. Místo výprasku jsem se kochal těmi skvostnými, zvolna růžovějícími křivkami. Měl jsem pocit (a strach), že jejich svodům už dlouho  neodolám. Musel jsem se moc přemáhat, abych se jich nedotýkal rukou.


Na zpáteční cestě  Viola skoro ani nepromluvila. Zpytoval jsem svědomí, co jsem asi provedl. Do vily jsme se vrátili už dost pozdě v noci. Pan Bedřich i hospodyně už odešli spát. Jen jsme zhltli připravenou večeři a po návštěvě dvou koupelen jsme se odebrali k spánku i my. Stejně jako včera, do dvou ložnic.


Zatímco jsem rekapituloval uplynulý den a přemítal, kde jsem udělal chybu, potichu se otevřely dveře, a vešla Viola. Tentokrát nebyla navoněná, a měla na sobě decentní růžové pyžamo. Přísný a spořivý otec nejspíš neměl pro drahé krajkové dessous pochopení. Přistoupila ke mně, a v domnění, že spím, mě políbila na ústa.


Uchopil jsem ji kolem pasu a dost hrubě ji strhl na sebe. Opětoval jsem jí polibek, rovněž velmi drsně. Přisála se k mým rtům, a mazlili jsme se jazyky. Potom jsem jí strhl pyžamové kalhoty a nedočkavě do ní vnikl. Přesněji řečeno chtěl jsem vniknout. Narazil jsem totiž na houževnatý odpor. Vzápětí Viola vykřikla bolestí. Klín a stehna se mi zalila něčím teplým, mazlavým.


Postrhávali jsme ze sebe zbývající oblečení, a šli se umýt. Do jedné koupelny. Pod sprchou jsme se mlčky dychtivě seznamovali se zákoutími svých těl, která jsme zatím znali jen velmi kuse. Jednou rukou jsem jí hladil hýždě, zatímco ve druhé skončilo její pevné ňadro. Ona mě oběma rukama držela tam dole. Jazyky jsme měli spletené jak houslový klíč. Mezi námi proudila vlažná voda a dovršovala rozkoš. Když nám začínalo být chladno, vzájemně jsme se poutírali.
Ještě nazí, a stále mlčky, jsme vyčistili krvavé prádlo.  Několik kol vášnivého milování v nejrůznějších polohách proběhlo už bez nehody. Až potom, s  nohama propletenýma a zvadlým údem dosud zacvaknutým mezi pysky, se nám konečně vrátila řeč. "Říkalas, žes měla kluků na jednu ruku!" Třebaže byla tma, cítil jsem, jak se červená. Až po hodné chvíli odpověděla. "To víš, žádná holka v mém věku se nerada přiznává, že je panna. A tehdy jsi byl na mě naštvaný, takže jsem nepočítala s tím, že to takhle dobře dopadne a ty mě přistihneš při lži." Zmlkla a přisála se ke mně ještě blíž. "Ale za to, že jsem ti lhala, bych zasloužila dostat na zadek. Tam nahoře jsi to odflákl. Trochu jsem se na tebe zlobila." (Aha, tak už vím, co jsem provedl.) A opět se ke mně přimkla a začala kroutit pánví. Na to, že byla ještě před chvílí panna, to dělala velmi obratně. Dost bolestivě mi přicvikla penis. Pochopil jsem, že i bolest může být vzrušující, a rozhodl jsem se, že jí vyhovím.


"Tak dobře," řekl jsem. "Ale nemám tady žádný nástroj. Bude to jen rukou." Vymanil jsem se z obklíčení a přikázal jí, aby si klekla na koberec vedle postele. Pod kolena jsem jí dal velký polštář, neboť jsem usoudil, že bolest kolen tak moc vzrušující asi nebude. Prsy se opřela o postel a rukama se zahákla o matraci na druhé straně. Po paměti jsem nahmatal její obliny, a začal po nich plácat rukou. Když se mi ruka unavila, zajel jsem jedním-dvěma prsty do análu. Pod sprchou jsem se postaral o jeho dokonalou čistotu. Potom jsem se vrátil k hýždím a přidával na intenzitě. Viola se spokojeně  vlnila. Výprask jsem střídal s drážděním pochvy. Když Viola žalostně vykříkla, věděl jsem, že má (pro dnešek) dost. Úd už byl opět vztyčený, a tak jsem k ní přiklekl a spojil se s ní odzadu. Na řádnou soulož to už ale nebylo. Jen jsem si ho nechal ohmatávat stahy jejího pánevního svalstva.


V neděli ráno, po rušné noci, jsme vstali dost pozdě. Pan Bedřich a jeho hospodyně byli už byli po snídani, a pan Bedřich byl netrpělivý, že přijde pozdě do kanceláře. Ještě, než jsem začal jíst, ke mně přistoupil a pravil, že je  opravdu rád, že se se mnou seznámil, a lituje jen toho, že mu povinnosti nedovolily strávit se mnou více času, neboť cítí, že jsem příjemný a všestranně rozhleděný společník. A že doufá, že Violka ho v péči o mě dobře zastoupila, a že já jsem se u nich dobře cítil. Potom mi odevzdal kreditní kartu a vysvětlil, že stejná suma mi bude připsaná i za srpen a září, a to bez jakýchkoliv podmínek. Od října pak se suma přiměřeně zvýší, pokud přistoupím na to, že budu pomáhat Viole na plný úvazek se školou. A pokud zpromuje, dostanu...  to se mi hlava zatočila, když jmenoval číslo s mnoha nulami, nikoliv na začátku. A pokud budu mít zájem, budu moci nastoupit v jeho firmě za plat dvojnásobný, jako během dceřina studia. A že mi přeje šťastnou cestu, ale teď už opravdu musí běžet.


Když otec odešel, Viola se ke mně přitiskla blíž, a zatímco pravou rukou jedla, levou mi strčila zezadu do kalhot a dráždila mi žlábek mezi hýžděmi. Na druhé straně těla jsem opět pocítil známé pohyby. Chtělo se mi nechat snídaní snídaní a jít dělat něco příjemnějšího.


Hospodyně uklidila ze stolu a vzdálila se. Viola se teď se svou náklonností ke mně přestala skrývat. Rukou zajela ještě hlouběji do mých kalhot a celým tělem se ke mně přitulila. Potom mě zavedla do své ložnice, a z věšáčku na vnitřní straně své skříně sundala úzký kožený pásek, který jsem znal už z K. Spěšně se svlékla a pásek mi vtiskla do ruky. Její zadek nejevil žádné stopy nočního výprasku rukou. To se teď mělo změnit. Něžně jsem jí hladil hýždě, ale když jsem se pokusil pohladít ji i klitoris, Viola ucukla. "Teď ne," řekla, "nejdřív výprask." Klekla si na postel a vyšpulila zadnici tak, že bylo vidět všechno, co ženy obvykle ukrývají. Po prvním dopadu pásku vykřikla, ale rychle se uklidnila. Když vykřikla po hodné chvíli podruhé, bylo to pro mě signálem, že mám přestat. Postrhávala ze mě šaty a za ruku mě odvlekla do koupelny, do níž byl vchod přímo z jejího pokoje. Pustila sprchu naplno, a pod ní jsme se divoce pomilovali. Byl jsem na 90 % rozhodnut, že Bedřichovu nabídku přijmu.

Další opravák

Další osudy hrdinky povidky Opravák, viz níže




   Vrátil jsem se v pondělí z práce, a ve schránce mě čekal telegram:
 „matika za dve stop pristi pondeli opravak z fyziky stop M stop".



   M., to je Marcela, ta baterková skoroinženýrka ze sousedního města. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Jak si to ta ženská představuje? Že budu suplovat její elementární vzdělání a tři roky techniky? Začal jsem jí nadávat (ovšemže v duchu, abych nerušil bytnou, alergickou na zvuky). Začal jsem názvy samic různého domácího zvířectva, pokračoval názvy povolání, především těch nejstarších, a vyvrcholilo to pojmy z anatomie, které jsem dosud nikdy nepoužil ani v duchu.


   Mezi řádky jsem přečetl výzvu, abych k ní přijel na víkend a  nahustil do ní látku za tři semestry, a po minulých zkušenostech nejspíš i ze střední školy. A přitom tu nepsanou žádost nemůžu odmítnout. Už to slyším, jak říká, "abys se mnou souložil až do rána, na to jsem ti byla dobrá, ale když JÁ něco potřebuju, tak to TY nemůžeš." Takže abych - už podruhé za sebou - měnil víkendový program. Začal jsem si sumýrovat, co všechno jí v pátek řeknu, a co si za klobouk nedá.


   Ale jak pracovní týden postupoval, moje zlost začala řídnout, a pomalu začalo převládat to pozitivní z předcházejícího dlouhého víkendu. A když jsem v pátek po směně nastupoval do vlaku, hněv byl ten tam, a já si celou cestu přehrával ty striptýzy v přítmí, tu prosluněnou paseku vysoko nad řekou, to, co se stalo v koupelně, a potom na gauči, na křesle, na gauči, na stole, na koberci, na balkóně a na gauči. Třeba bude Marcela stejně vděčná, jako minule. Spolucestující v kupé si jistě mysleli, že jsem mešuge, když se tak bez příčiny usmívám.  
 
  V K., ve vzdálené čtvrti mi otevřela Marcela a cudně mě políbila. Jen co mě zavedla dovnitř, můj zrak padl na jakousi prsatou ženskou. "To je moje kamarádka. Taky rupla z fyziky," pravila Marcela. "Jmenuju se Viola," řekla ta prsatá, "a mohli bysme si tykat." A nečekala na můj souhlas, vrhla se ke mně a jazykem mi olízla mandle.


  Můj pracně nabytý klid byl ten tam. Hněv, zlost a zuřivost se vrátily. Toto je už teda přespříliš. Místo jedné neschopné mít na krku dvě, a z toho jednu ještě navíc oprsklou. Vzpomenul jsem si na to, jak jsem po tom telegramu v pondělí v duchu nadával, a co jsem si začátkem týdne sumýroval, že Marcele řeknu. Teď jsem to všechno ze sebe vychrlil nahlas. Hlas se mi chvěl, a rudnul jsem zlostí. Snad jen ty výrazy z anatomie jsem (zatím) vynechal.


  Ty dvě se jen přiblble culily, a když mi selhaly hlasivky,  přitulily se ke mně a pohladily mě každá po jedné tváři. "Ale, snad bys nebyl takový sobec," podlézala mi Marcela. "Slibujeme ti, že tě budeme poslouchat."


  "Pojedeme k Viole. Ta má větší privát, tam se nám bude líp pracovat," rozhodla Marcela, když se mi začala vracet barva.


  V ulici za rohem stálo nablýskané červené volvo. "To mi koupil fotr, když jsem prolezla druhým ročníkem vejšky", pochlubila se Viola. Jen s námahou jsem se ovládl a vyhnul se dalšímu amoku. Já jsem sedmnáct let studoval s vyznamenáním a po skončení studia jsem se ve své firmě  stal uznávaným odborníkem, a nezmohl jsem se ani na motorku, a takováhle ...... a ..... a ..... si vozí ..... v luxusním bouráku.


  Projeli jsme celým městem a zastavili před dobře udržovanou vilou ze třicátých let, uprostřed dobře udržované zahrady na dost prudkém svahu. Violin privát zabíral celé první patro a obnášel tři obrovské pokoje s francouzskými okny, dvě koupelny, kuchyni a široký balkón přes všechny pokoje a ještě za roh, s východem přímo do zahrady.
  Trvalo to ještě víc než hodinu, než jsme začali pracovat. Viola nás provedla po svém hnízdečku - ukázalo se, že i Marcela je zde poprvé. Stylový nábytek ze třicátých let, na stěnách až po strop obrazy české malířské avantgardy třicátých let, každý aspoň za půl milionu, koupelny s nablýskanými nerezovými armaturami, obložené kachličkami se složitými barevnými geometrickými vzory. Jen v rohovém pokoji se dvěma okny, který Viole sloužil jako ložnice, jí povolili majitelé vily, trvale se zdržující v podobné vile ve švýcarských Alpách, vlastní dezén: na volných stěnách visely čtyři sépiové fotografie nahých mužů v nadživotní velikosti.
 
  Když jsme se konečně dostali k práci, oťukával jsem si znalosti obou studentek. Ani z Marcely nikdy nebude žádná pořádná inženýrka, ale Viola - to byla naprostá katastrofa. Až zítra začneme naostro, to bude rodeo.



  Holky šly spát do rohového pokoje, mně ustlaly na zemi v jedné z obrazáren. Nemohl jsem dlouho usnout. Toužil jsem po sexu, po Marcelině těle. Proklínal jsem Violu, že narušila mé plány i v tomto směru. V její přítomnosti jsem se neodvážil dělat Marcele návrhy. Ale kdoví, jestli bych se odvážil, i kdybych s ní byl sám.  


  Po opulentní snídani - žádná tatranka, ani párky z konzervy, jako u Marcely - jsme se pustili do učení. Ukázalo se, že jsem to trefil, když jsem večer tipoval, že to bude rodeo. Šlo to mizerně, hlavně pokud jde o  Violu. Když ani po mnoha pokusech nedokázala pochopit jednoduchá řešení, podotkla, že Marcelu jsem dokázal přinutit, aby jí to líp myslelo. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Takže já jsem někoho nutil? Ale ovládl jsem se a řekl, tak jo, dostaneš na zadek. Poručil jsem jí, aby si sundala džíny. Poslechla mě a kalhoty položila na zem. Zvedl jsem je a vytáhl z nich úzký kožený pásek. Viola se přehnula přes křeslo, a já ji přetáhl po červeně květovaných kalhotkách. Vyjekla, ale spíš překvapením, než bolestí, protože se vzápětí uklidnila a hezky si to užívala. Rány jsem nepočítal, ale soudím, že jich bylo kolem třiceti. Bočním viděním jsem pozoroval Marcelu. Pravou ruku měla zastrčenou v kalhotách, a v očích nepřítomný výraz.


  Když jsem s Violou skončil, ta se vzpřímila, pohladila se po těch červených květech, stoupla si na špičky a dala mi pusu.


  Ozvala se Marcela, že jí by výprask možná taky pomohl k rychlejšímu chápání. Od slov nebylo daleko k činům. Svlékla si kalhoty i kalhotky a uvelebila se na křesle. Od minulého nesmělého počínání na pasece nad řekou jsem se docela zdokonalil. Už jsem věděl, co a jak, a za chvíli byla Marcelina prcka pěkně růžová. I Marcela mě odměnila polibkem, už ne tak cudným, jako v pátek na přivítanou.


  Po Marcelině výprasku Viola pravila, že Marcela je mrcha a že jí neřekla, že to má být na holou. A že  tedy výprask neplatí a musí se  zopakovat. Tak jsme začali odznovu. Viola si svlékla kalhotky. Předcházející výprask na její široké zadnici zanechal sotva nějaké stopy. Tak jsem přitvrdil. Pásek nebrzděný textilem vydával pravidelné mlaskavé zvuky, které se odrážely od stěn velkého pokoje. Violin zadek konečně nabýval tu správnou barvu, potřebnou pro studium. Violiny projevy teď byly hlasitější, ale nebylo v nich ani za mák náznaku, že by chtěla předčasně skončit.


 V sobotu jsem usínal snadněji. Jednak jsem byl hodně unavený po těžkém dni, jednak jsem už nečekal že by nevděčná Marcela mohla přijít a nabídnout mi trochu vděčnosti, kterou bych si zaručeně zasloužil. Ale jen co jsem usnul, vrzly dveře z haly, a nimi se ke mně blížil ostrý kořeněný parfém. Otevřel jsem oči a spatřil jsem, že se k mému improvizovanému lůžku blíží - Viola. Měla na sobě luxusní krajkovanou košilku, na kterou by mi můj inženýrský plat sotva stačil, a která Viole zakrývala Venušin pahorek sotva do polovičky. Rychle jsem oči zase zavřel a  tvářil se, že spím.


 Přiklekla ke mně, zajela rukou pod přikrývku a přistála s ní na mém údu. Začaly se mnou lomcovat smíšené pocity. Na jedné straně jsem byl pyšný na to, že po pětadvaceti letech panictví mám v jediném týdnu možnost sexu hned se dvěma ženami, z nichž obě byly k světu. Toužil jsem po sexu, a Violin dotyk mi byl příjemný. A mému penisu ještě víc. Ale na druhé straně mi bylo žinantní laškovat s druhou ženou, zatímco ta první spí sotva o pár metrů dál. Připadalo by mi to jako zrada na Marcele. A kromě toho, Viola mi nebyla z jistých důvodů sympatická. A tak jsem se přemohl a s těžkým srdcem Violinu ruku odstrčil. "Běž pryč," zašeptal jsem.


 "Proč?" zeptala se. "Nemáš chuť trochu relaxovat po té námaze, co jsi s námi měl?" "Nemám tě rád," odpověděl jsem. "Ne že bys nebyla hezká a pěkně stavěná, to ne,  ale jsi rozmazlený, nevychovaný spratek zazobaného papínka. A kromě toho, kdybych s tebou spal, podvedl bych Marcelu, která je moje děvče, jak ti jistě vyžvanila." Tlumeně se zasmála. "A za třetí, nejsem zdaleka tak dobře vybavený, jako ti chlápci, co visí u tebe v ložnici." Teď se zasmála o poznání hlasitěji.


 "V tom prvním máš pravdu. Jsem rozmazlený, nevychovaný spratek, ale kdybych měla někoho, kdo by mě vychovával, jako jsi to udělal dnes ráno, tak bych se třeba časem polepšila. Ale v tom ostatním se pleteš. Marcela - tvoje děvče! Cha, musela jsem se zasmát. Ano, vykecala mi, že s tebou souložila, ale že by byla tvoje děvče? Marcela přefikla snad všechny kluky od nás z fakulty, a žádný z nich si nemyslí, že Marcelka je jeho děvče." Nevěděl, jsem, jestli mluví pravdu, nebo se jen snaží mě ranit, z pomsty, že jsem ji odmítl. Nicméně jsem zesmutněl. Pocítil jsem, že až dosud erektovaný penis náhle zvadl.


 "A chlápci u mě v ložnici? Ujišťuji tě, že velikost není pro mě důležitá. Jsem sice parchant, ale - aspoň po některých stránkách - jsem úplně normální ženská, s úplně normálními prioritami."
 "A co ty," ozval jsem se po dost dlouhé odmlce. "Ty jsi kolik kluků přefikla?" zůstal jsem při její terminologii. Zasmála se potřetí. "Inu, panna už nejsem, jestli ti jde o tohle. Ale zatímco u Marcely by stačila jedna ruka na ty, co ne, tak u mě stačí jedna ruka na ty, co ano."
 Na to jsem neměl co říct, ale hlavou se mi honily protichůdné myšlenky. Když mlčení trvalo už dlouho, Viola se ke mně naklonila a dala mi dost dlouhou pusu na ústa. Potom vstala, a její nezakrytá prdelka i s jejím kořeněným parfémem se odkolébala ke dveřím, až se mi konečně ztratila z očí, i z nosu.


 Ráno se na servírovacím stolku vedle opět velmi bohaté snídaně objevily dva přesně stejně dlouhé a stejně tlusté pruty, zbavené listí a součků. Kdoví, která z nich se nad ránem obtěžovala do zahrady?


 Po snídani se obě studentky bez velkých řečí přehnuly přes obrovský rozkládací stůl v "mé" obrazárně a vyhrnuly si sukně. Kalhotky si dnes zapomněly obléct. Vykoukly na mě dva zadky, takže bylo co srovnávat. Violin byl o něco větší, nicméně ještě v normě po extra třídu. Mezi stehny prokukovalo nevyholené pohlaví. Kdyby se ode mě neočekávalo, abych ho sešlehal, s chutí bych ho pohladil. Marcelin zadeček pak byl opálený. Asi se opaluje nahá (jak to, že jsem si to před týdnem nevšiml?). Ale ani na jednom z nich už nebyly vidět stopy včerejšího výprasku.

 Proto jsem dnes přitvrdil. Dal jsem do vyplácení větší sílu. Viola křičela bolestí, ale jinak to snášela statečně. Asi vzala vážně noční předsevzetí, že se tvrdou výchovou polepší. Marcela ani necekla. Jen se vlnila rozkoší. Asi byla   na pravidelné výprasky zvyklá. To, a skutečnost, že je opálená po celém těle, by nasvědčovalo tomu, že Violina poznámka o Marcelině promiskuitě byla nejspíš pravdivá. Dostal jsem na ni vztek a ještě víc jsem přitlačil. Když byly oba zadky pěkně prokrvené a oba pruty k nepotřebě, s vyplácením jsem přestal. "Končíme, holky," zavelel jsem. Marcela se postavila, spustila sukni a uhladila si ji. Viola zůstala ležet. Začal jsem ji plácat ještě rukou. Pocítil jsem, že její prcka je nejen červená, ale i teplá. Byl to docela příjemný pocit. Když mi v kalhotách začal tvrdnout ptáček, musel jsem přestat.



 Přistoupili jsme k doučování. Stejně, jako v sobotu, to šlo mizerně.  Marcela po včerejšku už jakžtakž reagovala na všechny otázky, a tak jsem o ni přestal mít strach. Zkoušku by měla s odřenýma ušima absolvovat. Po zbytek dne jsem se věnoval už jen Viole. Marcela nám dělala servis. Vařila kávu a nosila dobroty z Violiny dobře zásobené spíže.


 S Violou to šlo jak psovi pastva. Buď byla totálně neschopná, anebo - což je pravděpodobnější - měla špatný základ. Potil jsem se, zuřil, nadával, třískal rukou do stolu, vstával a  nervózně chodil po pokoji, trhal papíry, které Viola popsala, chytal se za hlavu. Nic nepomáhalo. Skoro se mi ulevilo, když šla Marcela vařit oběd, a Viola mě šeptem požádala ještě o jeden výprask, "aby Marcela nevěděla". Kalhotky stále ještě odpočívaly v prádelníku v ložnici. Stopy po ranním výprasku byly už zmizely, ale zadek byl stále teplý. Když se mi úd znovu postavil, nechal jsem ho stát.


 Večer, když jsme s doučováním končili, nebyli jsme dál, než v pátek. S úlevou jsem se chystal k odjezdu. V koupelně mě nikdo nepřekvapil, nikdo se nepokoušel mě zdržet, abych nestihl rychlík v půl jedenácté. Nikdo se dokonce nenabídl, že mě odveze na nádraží.


 Už na schodech do zahrady jsem ze sebe vychrlil, co mě celé tři dny tížilo. "Violo, tu zkoušku za normálních okolností nikdy nemůžeš udělat. Jedině snad, že by sis vzala velký výstřih a ukázala profesorovi své hezké nárazníky." Viola se jen zasmála a usmála se na mně. Ať už byla Viola jakákoliv, nebyla aspoň  háklivá.


 Unavený a neukojený jsem odcestoval domů. V pondělí, po návratu z práce, na mě čekal telegram:
          
               "fyzika za dve stop vystrih pomohl stop kdy si prijedes pro odmenu stop viola stop
               ps ta krava marcela zase rupla stop"

Opravák

Opravák

 

Jednou ve čtvrtek odpoledne, krátce před hlavními školními
prázdninami, mi volá ze sousedního univerzitního města jedna kamarádka. Vlastně ani ne tak kamarádka, jako spíš známá. Ještě k tomu ani ne příliš dobrá známá. Viděli jsme se jen párkrát, i to jen letmo.

„Jsem v průseru," říká Marcela. „V pondělí jdu na opravák z
matematiky, a vůbec nic neumím." Odmlčela se. Říkám jí, že s ní cítím, a povzbuzuji ji, že to jistě zvládne. Vždyť do pondělka jsou ještě celé tři dny, a dnešní noc k tomu. A proč vůbec volá právě mně? Marcelka začíná natahovat moldánky. „Musíš mi pomoct."

„Proč já, a jak ti můžu pomoct? Ty jsi v K. a já jsem v B."  „Protože ty jsi na matiku machr." Nevím, jak na to přišla.  „Musíš ke mně na víkend přijet, a všechno mi pořádně vysvětlit." Ošíval jsem se. Měl jsem na víkend už připravený program, a proč se mám angažovat kvůli nějaké důře, která se nedokáže naučit pár integrálů. Jakoby vycítila mé nevyslovené myšlenky, Marcelka začíná zase vzlykat. „Přece mě nenecháš na holičkách. Když mě nepomůžeš ty, nepomůže mi nikdo. A když mi nikdo nepomůže, tak ten opravák neudělám, a když ten opravák neudělám, tak se nemůžu ukázat doma, a budu se muset hodit pod vlak." Už napůl zviklán se ptám, a kde budu jako spát? V K. nikoho neznám, na hotel nemám peníze, a stejně budou na víkend všechny obsazené. „Můžeš spát u mě," roztává Marcela. „Já se na noc přestěhuji ke kámošce." Slibuji, že tedy něco vymyslím, a zavěšuji.

V pátek z práce místo domů mířím na nádraží a kupuji si lístek do K. Stoji 220 korun. V duchu si nadávám do zatracených hlupáků, co naletí na ženské vzlyky. Zkažený víkend, 220 korun tam, 220 korun zpátky, a mezi tím  tvrdá pedagogická šichta.

V K. s námahou najdu její privát v odlehlé čtvrti, kam nejezdí žádná doprava. Marcela mě očekává, a vidím, že je na tom opravdu špatně. Oči červené od nevyspání, a možná i od nějakých prášků, na stole několik skript a spousta počmáraných papírů. Stačí mi byť letmý pohled do papírů, abych viděl, že Marcelka toho z matematiky moc nepochytila ani na střední škole. Zatracená práce.

Jdu do koupelny spláchnout špínu z vlaku, a pouštíme se do práce. Jde to zvolna, velmi zvolna. Znovu a znovu si nadávám, že jsem se dal na charitu, která nemůže skončit než špatně. Když se už už zdá, že dívka jednu lekci pochopila, když má naučené v další lekci aplikovat, ukáže se, že nepochopila nic. Postupujeme známým leninským tempem „Jeden krok dopředu a dva zpět."

V deset hodin večer toho mám plné zuby. Oči mám červené stejně jako Marcelka, a nejraději bych šel spát. Říkám, ať mi ukáže, kde budu spát, a ať zajde k té kámošce. „Už je pozdě, její rodiče by se zlobili," dí Marcela. „Zůstanu tady, a vyspím se v křesle:" Jdu se převléknout do koupelny, Marcelka se převléká přede mnou. Tsss, tsss. Poprvé v životě vidím nahou ženu. Pocity mám smíšené. Lehám si
na gauč, otáčím se podle svého zvyku na levý bok, Marcelka se zkroutí do klubíčka v křesle a přikryje se županem. 

Ráno postupuje učení jen o málo lépe. Třebaže se s Marcelou znám jen málo, párkrát se neovládnu, a křičím na ni. „Snad by bylo líp, kdybys tu zkoušku neudělala. K čemu je dobrá inženýrka, která nedovede počítat s limitami?"  K večeru, když marně zápasila s látkou dokonce ze základní školy, procedím mezi zuby „Zasloužila bys na zadek." „Asi jo," říká Marcela nešťastně.

Do půlnoci máme jakž takž probrané všechny otázky. Jestli bude mít docentka dobrou náladu, trojka by z toho možná mohla být. 

Rituál před spaním probíhá stejně, jako včera. Já v koupelně, ona v obýváku. Já na levý bok, ona pod župan.

V neděli se věnujeme praktickému procvičování toho, co jsme v sobotu s bídou zvládli teoreticky. Skřípu zuby, potím se, zuřím, křičím, nadávám, vyhrožuji, že odjíždím, ale výsledky nakonec přece jen přicházejí. Možná z toho přece jen něco bude. Na oběd si ohříváme párky a Marcela navrhuje, že bychom se měli jít projít. Odjíždíme tramvají za město, a stoupáme do lesa. Na to, že je tak blízko
velkého města, je dost neporušený. Na pasece vysoko nad údolím, na jehož dně vidíme vinout se stříbřitou řeku, usedáme na pařezy a dáváme si odpolední tatranku. „Neříkals, že bych zasloužila na zadek?" probouzí mě z přemítání Marcela. „To jsem jen tak kecal," bručím, a tuším se při tom trochu červenám. „Holky nebiju." A vlastně ani kluky, dodávám už jen pro sebe. „Ale když si zaslouží,
tak bys měl." Znovu se vymlouvám, tentokrát ještě nejapněji. Marcela bere situaci do rukou sama. Vstává z pařezu. „Pojď, půjdeme najít nějakej proutek." Jdeme na kraj paseky, kde roste všelijaké křoví.

Odlamuji tenký proutek, ale Marcela není spokojená. Místo toho láme tři dlouhé rovné lískovky. Vracíme se k „našim" pařezům. Marcela si kleká k svému, a já ji, dost nesvůj, začínám švihat přes texasky. Jak prut dopadá na tlustý textil, ozývají se duté zvuky. Po třech - čtyřech ranách
Marcela vstává. Prý, že přes texasky nic necítí, a že to takhle nebude mít žádný efekt. Nečeká na mou odpověď a texasky si svléká. Znovu je na kolenou a objímá pařez. Teď má na sobě bílé vypasované nohavičkové kalhotky. Jen o málo menší než bombarďáky. Pokračuji v opatrném
mrskání. Marcela stále není spokojená.  „Když to má zabrat,
musí to být pořádně." Dává ruce za záda, a stahuje si kalhotky ke kolenům. To, co jsem viděl večer a ráno letmo
a v přítmí, hledí teď na mě v plné kráse a v plném slunci. Opět se chápu prutu a po několika Marcelčiných radách konečně zvládám techniku i sílu úderu, a dívčino bílé pozadí se pomalu plní růžovými pruhy.

Když se mi prut roztřepí v ruce, Marcelka vstává, a odkládá i zbylé svršky. Lehá si na záda do jehličí. „Ještě zepředu."

Mrskám  ji přes stehna a podbříšek. Až teď vidím Marcelce do tváře. Nikterak se nezdá, že by to vnímala jako trest. Třetí prut použijeme opět na mrskání hýždí a stehen. Tentokrát dívka leží na břiše, já stojím nad ní rozkročený, a švihám ji podélně.

 Až teď to vypadá, že má dost. Usedám opět na pařez, Marcela zůstává ležet nahá na jehličí. Cudně odvracím zrak. Povídáme si, já stáčím řeč na  matematiku a zítřejší
zkoušku, ona spíš na  světštější záležitosti. Asi tak po hodině si zhluboka povzdychne (bůhví, co tím chce říct), obléká se, a navrhuje, abychom šli domů.

V jejím bytě na vzdáleném předměstí do sebe hodíme zbytek párků, a já se jdu osprchovat, abych stihl rychlík v půl jedenácté. Když jsem v nejlepším, vstupuje do koupelny Marcela. Tssss. Po prvé v životě mě nějaká žena vidí nahého. A ještě k tomu s erekcí. Marcela zastavuje vodu,  kleká si, a erekci bere do úst. Výbuch na sebe nedá dlouho
čekat. Marcela se svléká, znovu pouští vodu, a zatímco mě líbá všude, kam dosáhne, já jí něžně hladím po pruhované prdýlce, a šeptám jí do ouška slova omluvy, že jsem byl na ni odpoledne příliš krutý. Místo odpovědi Marcela nechá znovu vklouznout do úst můj úd, jsoucí opět v pohotovostní poloze. Když se v chvatu vzájemně poutíráme, Marcela mě bere za ruku, odvádí mě do obýváku, a tam, na gauči mi ukazuje, jaké to je žít bez břemene panictví.

Sotva, sotva stíhám rychlík v půl čtvrté ráno, a z vlaku jdu rovnou do práce. Když se po třech a půl dnech nepřítomnosti vracím konečně domů, čeká na mě telegram: „Matika za dve stop pristi tyden opravak z fyziky stop M stop"

Wednesday, March 7, 2018

Za hranice všedních dní


 

ZA HRANICE VŠEDNÍCH DNÍ

 

Jedné zimy jsem se uhodil přes kapsu a dopřál si pobytový zájezd do Dominikánské republiky. Na vedlejším sedadle v letadle seděla nějaká žena. Letělo se v noci, osvětlení bylo mdlé, tak ji nebylo moc vidět. Všiml jsem si jen to, že je dost štíhlá.

 

Zato ji bylo slyšet. Oslovila mě, a pak se jí huba nezastavila. Cesta byla dlouhá, a já se chystal, že si pospím. Neznámá mi to nedovolovala. Ale na druhou stranu dlužno uznat, že měla příjemný hlas a vyprávěla zajímavě. Začala tím, kde pracuje, a co tam dělá, a pak přešla ke svým cestám po světě. Kde všude byla, jak se jí tam líbilo, jaké jsou kde zajímavosti, a na co si kde třeba dát pozor. V Dominikánské republice ještě nebyla, a hrozně se těší. Asi po dvou hodinách jejího monologu jsem začal s dialogem, a na spánek jsem resignoval. Cesta nám příjemně utekla. Těsně před přistáním na mezinárodním letišti Punta Cana mi navrhla tykání, což jsem vděčně přijal. Jmenuje se Larisa. Než jsem se jí zeptal, jestli je Řekyně, letuška vyzvala cestující k vystupování.

 

Až teď jsem ji mohl líp prohlídnout. Na ženu velmi vysoká, kolem třicítky, krátké vlasy něco mezi blond a zrzavými, zelené oči, pihovatý obličej, menší ale ne úplně malá prsa. Na sobě měla ošoupané, ale nikoliv módně děravé texasky, a béžové tričko, rovněž dost ošoupané. Elegantní teplý kabát, v němž nastoupila do letadla, si nesla přes ruku. Přichystaný autobus nás odvezl do luxusního resortu na pobřeží. Po vystoupení mi Larisa strčila do ruky kabát i své příruční zavazadlo, a někam odcválala. Když delegátka cestovní kanceláře rozdělovala bungalovy, ukázalo se, že bydlím s Larisou.

 

Měl jsem smíšené pocity. Na jedné straně bylo jisté, že mé soukromí bude omezeno. Na druhé straně, mohl jsem dostat i někoho horšího. Z těch, co jsem viděl na letišti  mi nikdo extra nepadl do oka.

 

Na ostrovech byly dvě hodiny v noci. Po dlouhé cestě v noci bylo načase spláchnout špínu z letadla a jít spát. Larisa šla do koupelny první. Vrátila se nahá, a bezostyšně se přede mnou utírala. Já jsem si do koupelny vzal úplně nové pyžamo, s dosud neodstřiženou visačkou. Když jsem se vrátil, byla stále ještě nahá. Stála před velkým zrcadlem a sušila si vlasy fénem. Její postava neměla chybu. Tělo měla rovnoměrně opálené, dokonale souměrné, a prdelku měla, stejně jako tvář, posetou drobnými zrzavými pihami. Stejně zrzavé byly i chloupky na ohanbí. V zrcadle si nemohla nepovšimnout mé erekce. Nechala to ale bez komentáře.

 

Konečně jsme šli spát. Já v pyžamu s nerozžehlenými faldy, ona nahá. Když zhaslo světlo, obrátil jsem se k ní a pod přikrývkou ji uchopil za ňadro. Jemně  mě odstrčila, a pravila, "Já na souložení moc nejsem. Promiň!" Velmi zdvořile jsem se omluvil. V duchu jsem si nadával, jak špatně umím odhadnout lidi. Ale nadával jsem i jí: producíruje se před člověkem nahá, rozdráždí ho, a potom ho nechá být. To budou prázdniny za všechny drobné!

 

Když jsem si všiml, že ani po hodné chvíli nespí, odvážil jsem se zeptat, na co tedy je. "Já jsem spankerka," řekla. Vždycky jsem si zakládal na svém vzdělání a myslel jsem si, že znám hodně cizích slov. Ale toto jsem neznal. Zeptal jsem se. Neřekla mi, že jsem pitomec, a trpělivě mi  to vysvětlila: "Zjednodušeně řečeno, spankeři jsou osoby, které rády mrskají jedince opačného pohlaví, nejraději po holém zadku, a rády se od nich nechají mrskat tamtéž." "Ode mě by ses dala vymrskat?" zeptal jsem se po chvíli. "Jo, velmi ráda," pravila. "Už v letadle jsem si vytypovala, že bys na to byl docela vhodný. Ale až ráno." Když vycítila, že jsem zklamaný, řekla, "Jestli chceš, udělala bych ti to rukou. Všimla jsem si, že ti stojí." To se ví, že jsem chtěl. Naklonila se ke mně, jednou rukou odtáhla gumičku a druhou strčila dovnitř. Moje novoučké pyžamo bylo v okamžiku pokřtěno. Dobře, že nechtěla soulož. Byla by zklamaná, a já bych si utržil hanbu.

 

Spal jsem jako mimino. Ráno mnou Larisa zacloumala. "Tak co bude s tím spankingem?" Rychle jsem se probral. Otočil jsem ji na bříško, klekl jsem si na postel vedle ní a plácal ji rukama po obou hýždích. Trvalo nejmíň dvacet minut, než řekla, že stačí. Obrátila se na znak, roztáhla nohy a řekla, "Pojď, honem!" Nevěděl jsem, kam mám jít. Poplácala si rukou po kundičce. Shodil jsem zacákané pyžamo a šoupl jí ho tam. Po noční masturbaci to trvalo poměrně dost dlouho. Když jsme skončili s pohyby, zeptal jsem se, "Používáš nějakou antikoncepci?" "To ses zeptal brzo," zasmála se. "Neměj strach, mám to pod kontrolou." "Neříkalas, že nejsi na souložení?" "Říkala jsem, že nejsem MOC na souložení. Ale po dobrém spankingu si vždycky dám říct." Znělo to jako pochvala.

 

Po snídani jsme se věnovali lenošení na pláži. Na sex a spanking, a na to jak to spolu souvisí, nepřišla řeč. Vlastně nepřišla řeč skoro na nic.

 

Po obědě byla v programu před odpoledním společným výletem dvouhodinová siesta. Myslel jsem, že dospím, co jsem nestihl v letadle a během zkrácené tropické noci. Ale chyba lávky. Larisa otevřela svůj kufr, a pod početnými luxusními společenskými toaletami nahmátla tajnou přihrádku na zip, a vytáhla z ní krátké kožené důtky. "Svlíkej se," přikázala mi. "Proč?", ptal jsem se udiveně. "Spankeři jsou osoby, které rády mrskají jedince opačného pohlaví, nejraději po holém zadku, a rády se od nich nechají mrskat tamtéž. Vzpomínáš si? Teď jsi na řadě ty." Tak jsem ji poslechl, lehl si na břicho a držel. Nebylo to špatné. Začínal jsem chápat, co na tom ti spankeři mají. Když skončila, otočila si mě na znak, vyhrnula si sukni a nasedla na mého ztopořence. Na to, že není moc na souložení, měla úžasnou výdrž a fantazii. Skoro jsme nestihli nástup do autobusu.

 

Večer se pokračovalo. Výprask její, dvě soulože, ráno výprask můj a soulož, v poledne výprask její a soulož... Mezitím, při plavání v moři, mi sahala do plavek a ejakulovala mě do vody. Byly doby, že jsem po takové dovolené toužil, ale co je moc, to je moc, syrečky from Holomóc. Na třetí den jsem byl z toho unavený, a na šestý den jsem to už nevydržel.

 

Zašel jsem za delegátkou cestovní kanceláře, a aniž jsem uvedl proč, požádal ji o změnu ubytování. "Bohužel, všechny bungalovy jsou plně obsazené." Dlouho mě rentgenovala uhrančivýma černýma očima. "Ale abyste neřekl, že se o klienty nestaráme, a že jim nevycházíme vstříc, můžete se ubytovat u mě."

 

Po večeři jsem si k ní přestěhoval věci. Byla to robustní čtyřicátnice, vybraným způsobem oblečená, s velkými prsy deroucími se ven skrz hluboký dekolt. Jmenovala se Monica (ano, Monica, s "c"). Když jsem se před spaním sprchoval, vlezla za mnou do koupelny. "Přišla jsem se podívat, jakej seš samec. Už jsem neměla chlapa, ani nepamatuju. Zaplétat se s domorodci máme zakázáno, a turisti jsou vždycky spárovaní." Úd se mi při těch řečech zase probudil, a tak jsem se rychle odvrátil, abych erekci skryl. To jsem ale neměl dělat. Vystavil jsem jí zadek hustě pokrytý čerstvými červenými pruhy. "To mám dnes ale šťastný den," pravila Monica, "nejen, že mi Prozřetelnost přihrála kluka jsoucího do postele, ale navíc je to ještě i spanker."

 

Monday, February 26, 2018

RVHP


RVHP

Pro mladší ročníky musím začít s vysvětlením, o čem je vlastně řeč. Rada vzájemné hospodářské pomoci bylo ekonomické sdružení komunistických států, jakási obdoba, či protiváha Evropské unie, která se tehdy jmenovala  Evropské hospodářské společenství. Vznik RVHP byl motivován zejména snahou vyhnout se nákupům předražené, a často zastaralé technologie ze Západu, spojeným navíc s politickými licitacemi a vydíráním. Myšlenka RVHP byla v zásadě pozitivní. Horší to bylo s realizací, jak tomu bylo v zemích tábora míru se vším. Principiálně aktuální problémy, jejichž vyřešení bylo žádoucí, se řešily s byrokratickou zdlouhavostí a s klacky házenými pod nohy ze všech směrů. V RVHP se pracovalo v pětiletých cyklech, což znamenalo, že nic - ale docela nic - se nedalo vyřešit dřív.

RVHP se dělila na komise, a v jejich rámci pak na pracovní skupiny. Po schválení nějakého problému se pracovní skupiny scházely jednou až dvakrát ročně, vždy v jiné členské zemi, aby projednaly harmonogramy, způsob a financování řešení, a aby se zkontrolovalo plnění plánu. Delegace jednotlivých zemí byly zpravidla dvoučlenné: vedoucím delegace byl odborník, člověk který věděl, o co jde, a spolu s ním jezdil "tlumočník" dosazený Ministerstvem vnitra nebo přímo tajnou službou příslušné země. Ten dával na odborníka pozor. Soukromě se domnívám, že tlumočník měl za úkol i to, že bude spolupráci brzdit. Některé delegace byly tříčlenné. Někdo totiž musel dávat pozor i na tlumočníka. Byl jsem po mnoho let vedoucím československé delegace v jedné pracovní skupině.

Složení delegací se občas měnilo, ale většinou jsme se scházeli staří známí. Tlumočnicí delegace Německé demokratické republiky byla vysoká, štíhlá, hezká, brýlatá, zrzavá, na začátku asi pětatřicetiletá Inge. Inge, kovaná a všemi mastmi mazaná komunistka, bude hlavní postavou mého dnešního vyprávění.

Když se porada konala v Polsku, Inge se řízením osudu, kterému možná bylo poněkud pomoženo její intervencí, ocitla  v jídelně vedle mě. Při první večeři jsme se zakecali, a to tak, že číšníci už začali stahovat ubrusy zpod našich sklenic s minerálkou (v RVHP se nic jiného nepilo; rozpočty bývaly napjaté). Inge poznamenala, že na pokoji má nějaký "šnaps", a navrhla, abychom si to dopověděli tam. Povídalo se mi s ní opravdu dobře. Byla vzdělaná a sečtělá, a dalo se s ní mluvit skoro o všem. Což nebylo lze říct o ostatních účastnících konference: s vedoucími delegací se dalo hovořit jen o problému, který jsme měli na stole, s ostatními ani o tom. Tak jsem s jejím návrhem souhlasil.

V jejím pokojíku vytáhla z dosud nevybaleného kufru už na pohled jedovatě vyhlížející likér barvy proletářské krve, v kulové láhvi z tlustého skla. Ochutnání "šnapsu" potvrdilo prvotní dojem. Inge se omluvila a odešla do koupelny. Vrátila se v zrzavém průsvitném kombiné sotva, sotva zakrývajícím strategické oblasti.  Nenuceně se mi posadila na klín. Líbila se mi, napjatý poklopec mě prozrazoval, ale rozhodně jsem se nemínil zaplést s tajnou službou cizího, třebaže formálně spřáteleného státu. A tak jsem jí řekl, aby se nezlobila, ale že tohle ne. Jsem ženatý, svou ženu mám rád, a jsem jí věrný. Což byla v té době pravda. Ještě chvíli se otírala tvrdými bradavkami svých čtyřek o mé nulky a hladila ten poklopec. Když jsem nereagoval, vstala a přikázala mi, abych vypadl. Ani mi nedovolila dopít ten rudý utrejch. Ráno mě ani nepřekvapilo, že v jídelně byl docela jiný zasedací pořádek.

Tři měsíce nato jsem dostal předvolání na naše resortní ministerstvo. Úředník, který měl na starosti náš ústav, mi ukázal stížnost Ministerstva zahraničních věcí NDR. Vedoucí československé delegace v naší pracovní skupině se systematicky dopouští prohřešků proti zásadám socialistického soužití, v noci láká členky delegací, jakož i zaměstnankyně hostitelské organizace, na svůj pokoj, tam se s nimi opíjí, souloží a ruší noční klid. Ráno pak přichází na jednání skupiny nevyspalý a nepřipravený, a nadto pozdě. Delegace Německé demokratické republiky se už nediví, že vědecko-technická řešení, s nimiž přichází, a která prosazuje československá delegace, jsou za těchto okolností diletantská, a zrcadlí se v nich nekritický obdiv k "úspěchům" imperialistického výzkumu. A že ministerstvo očekává, že v zájmu zefektivnění a urychlení řešení problému, kterým se naše skupina zabývá, a které má pozdvihnout životní úroveň v zemích socialistického společenství, československá strana přehodnotí personální složení své delegace. S pozdravem Za plodnou socialistickou spolupráci.

Když jsem úředníkovi vysvětloval, co je ve věci, ten se jen potutelně usmíval. Znali jsme se spolu mnoho let, a on si byl vědom mých nadprůměrných výsledků. Navíc to byl ředkvičkový komunista. Tady pro ty mladší musím vysvětlit další dobový pojem. Ředkvičkoví komunisté byli na povrchu rudí, a uvnitř bílí. Takových byla ostatně většina. V devětaosmdesátém se ukázalo, s jakou rychlostí odhazovali odznaky a členské legitimace, a rozptylovali se do jiných stran a k novým korytům. Pověřený úředník uchopil německé udání a roztrhal ho na drobné kousky. Skartovačky citlivých dokumentů tehdy ještě neexistovaly.

V dalším roce jsme se sešli v Jugoslávii. Inge se jistě divila, že mě opět vidí na čele naší delegace, ale v duchu svého estébáckého tréninku to nedala na sobě znát. Nechala mě na pokoji, a svými vnadami se zaměřila  tentokrát na mladého a hezkého rumunského ředitele, jehož morální zásady zřejmě nebyly tak pevné. Nevím ale, jak spolu komunikovali: Inge neuměla rumunsky, a Rumun mimo své mateřštiny neovládal žádnou jinou řeč.

Na poradě v Banské Bystrici, která se konala v příštím roce, chyběl nejen mladý ředitel, ale i celá rumunská delegace.

V devětaosmdesátém byla hostitelem porady pracovní skupiny Kuba. To byl sen a vrchol kariéry každého RVHP-ovského globetrottera. Při letech z východní Evropy na Výspu svobody a socializmu na západní polokouli se v té době obvykle mezipřistávalo v Kanadě. Delegací, které na porady na Kubě skutečně dorazily, bývalo tedy o dost míň. Tentokrát beze stopy zmizela celá bulharská delegace a sovětský "tlumočník".

Měl jsem jisté problémy s aklimatizací na změnu časového pásma. V pět hodin, kdy obvykle vstávám, je na Kubě teprve půlnoc. První  noc jsem se pár hodin bezcílně převaloval, a kolem třetí hodiny místního času jsem v zoufalství vstal, a šel se zchladit do Mexického zálivu, který šuměl sotva třicet metrů od našeho hotýlku.

Podobný problém a podobný nápad měla i Inge. Když jsem vstupoval do oceánu, Inge z něj už vystupovala. Chabé měsíční světlo stačilo na to, abych viděl, že je nahá.

Před snídaní mě vyhledala v jídelně. V obličeji byla celá zelená. Řekl bych, že nejen od nevyspání. Šeptem mě zapřísahala, abych nikomu  neříkal, že jsem ji nad ránem potkal, a za jakých okolností. Žalování jsem v žádném případě neměl v plánu. Nejsem přece žádný tlumočník. Ale rozhodl jsem se, že ji trochu povařím v její vlastní šťávě. Pravil jsem, že jsem se v ní zklamal, a že nemohu rozhodně nečinně přihlížet tomu, jak někdo nestydatě způsobuje veřejné pohoršení, a ještě k tomu ve spřátelené rozvojové zemi, kde je revoluce dosud mladá, a která s nadějí vzhlíží k nám, zaběhaným evropským civilizacím, a očekává, že kromě vědecko-technické a průmyslové pomoci jí půjdeme příkladem i v morální oblasti. A když k tomu připočítám ještě  i to, co se stalo v Polsku... Ne, ne, nemohu k tomu mlčet, musel bych se stydět sám před sebou.

Do jídelny se začali trousit ostatní delegáti, a číšnice začaly roznášet vajíčka smažená v albidu z pomerančových slupek, a tak jsme museli skončit. Během dopoledního jednání rozrušená Inge několikrát nestihla svému šéfovi přeložit, o čem se hovořilo v plénu, a několikrát přeložila něco úplně od věci. Trapas. Během polední siesty vtrhla ke mně do pokoje. Bez zaklepání. Prosila mě, doprošovala se, škemrala, ponižovala se, klekla si na zem se sepjatýma rukama. Nakonec i plakala. Byl jsem neoblomný. Ve slabé chvíli se přiznala, že je členkou tajné služby Stasi (jako kdyby to nebylo všeobecně známo), a že  její případ se bude řešit přísněji, mnohem přísněji, než u obyčejných lidí. Nejen, že přijde o zaměstnání, ale mohla by skončit i ve vězení. Nabízela mi své tělo, slibovala, že mi ho vykouří, že mi zařídí v plné sezóně pozvání do estébáckého rekreačního střediska u Baltu. Jen abych ji neprozradil. Nic na mě nezabíralo. Stále jsem trval na morálním kodexu komunisty. Potom vyrukovala s penězi. Namítl jsem, k čemu by mi byly východoněmecké marky. Stejně se nesmějí převážet přes hranice (měl jsem  jednoho známého, kterého v Radiumbad Brambachu zadrželi na 12 hodin za to, že vezl 5, slovy pět, marek, které neměl zapsány v Celním a devizovém prohlášení). Tak mi nabídla dolary, a k nabízené sumě přidávala další a další nuly. Mohl se ze mě stát docela boháč. Tím si mě ještě víc popudila. Řekl jsem jí to. Nemám rád lidi, kteří vodu káží a víno pijí. Vyhlídka na to, že bych mohl nažalovat i devizový přestupek, ji kupodivu moc nevzrušila. Koupání bez plavek byl u nich větší zločin, než rozfrckávání státních devizových rezerv. Nevědouc kudy kam, navrhla, že bych ji mohl potrestat třeba bitím. Jen prý abych držel jazyk za zuby. Siesta se chýlila ke konci, a my jsme už museli sejít dolů. Řekl jsem jí, ať přijde po večeři.

Tuto větu chápala jako příslib, a poněkud se zklidnila. Na odpoledním jednání byla méně roztržitá, a nezdržela se dokonce politických žvástů, jaké jsme od ní slýchali léta.

Večer přišla přesně. Řekl jsem jí, že nechci, aby šla do vězení, a proto že jsem si to rozmyslel. Jestliže tedy souhlasí, vyřešíme to  výpraskem. Ale bude to na holou.

Nesnažila se licitovat. Zřejmě strach z toho, k čemu by mohlo dojít v Berlíně, byl o mnoho větší, než strach z krátkodobé bolesti tady a hned. Ochotně se svlékla donaha a položila se mi na kolena. Už několik let jsem  neměl příležitost naplácat nějaké ženě, a už vůbec nikdy jsem žádnou nezmrskal z trestu. Tak jsem se na to docela těšil. Plácal jsem  rukou dost nemilosrdně po její - na  to štíhlé tělo poměrně dost rozložité - prdelce, až mě začala brnět ruka. Ohlížel jsem  se po nějakém nástroji, kterým bych mohl pokračovat. Strohý inventář kubánského hotelu ale nic použitelného nenabízel. Dokonce i šňůra od televizoru nebyla ukončena zástrčkou, jak tomu bývá v civilizovaných zemích, ale byla zabetonována ve zdi. Myšlenku vyjít ven a z nějaké palmy nebo křoví ulomit proutek jsem zapudil. Musel bych projít kolem vrátné, která, stejně jako všichni pracující v kubánském cestovním ruchu, byla příslušnicí tajné služby. A mít na krku kromě německé ještě i kubánskou tajnou službu,  to bylo i na mě opravdu silné kafe. Potom jsem si v sukni, v níž ke mně přišla, všiml uzoučkého pásku z umělé kůže, stejné barvy, jako před pár lety ten šnaps. Vytáhl jsem ten pásek, a přikázal Inge, aby si lehla na bříško na postel.

Konec s přezkou jsem si omotal kolem zápěstí, a volným koncem začal zpracovávat její zadek a stehna. Prdelka se jí vlnila a vyrážela rytmicky vstříc pásku, jak jsem si to pamatoval z dob, kdy jsem občas mrskával svou ženu. Ale to bývaly výprasky erotické. Že by se to té mrše líbilo? Já ji chci potrestat, a ona z toho má libido? Tak to tedy ne. Mrskání jsem přitvrdil, ale tím jsem dosáhl jen to, že pohupování jejího těla se zrychlilo, a z prsou jí vyrážely vzdechy, které zcela určitě nebyly motivovány bolestí. Když jsem mezi jejími hýžděmi zahlédl kapky ženské rosy, měl jsem jistotu. Já té zrzce dělám vlastně pomyšlení. Tak jsem s výpraskem náhle přestal, a nařídil  jí, ať mi jde z očí. Ukázalo se, že až toto je pro ni trest. Výprask ji sice rozrajcoval, ale do vyvrcholení měla daleko. Klekla si přede mnou na podlahu a žadonila, abych se s ní pomiloval. Nebo abych pokračoval v mrskání a potom jí to udělal rukou, nebo něčím. Zase došlo na slzičky. Srdce mi krvácelo, poklopec se mi nadouval, ale musel jsem zůstat tvrdý. Když trest, tak trest. Když se neměla k odchodu, posbíral jsem její svršky a vystrčil ji na chodbu. Nahou. Bylo mi jedno, jestli ji tam někdo potká.

Zbytek kubánské porady proběhl už bez příhod.  V noci ji zřejmě na chodbě nikdo nepotkal. Měla to do svého pokoje ostatně jen přes tři čísla.

Po návratu domů jsem se zájmem, ale bez obav, čekal, co se z toho vyvine tentokrát. Ale nevyvinulo se  nic. Na podzim spadla berlínská zeď, a vzápětí za ní v domino efektu celý komunistický systém. S RVHP byl konec, a technologie přestaly být zajímavé. Svobodu, o niž jsme bojovali čtyřicet let, jsme využili k tomu, abychom o překot začali nakupovat místo technologií rovnou zboží. Předražené a zastaralé.

Inge jsem už nikdy neviděl, ale po převratu jsem se oklikou dozvěděl, že se v bonnské vládě stala ministryní informací.