Saturday, January 20, 2018

Nevyhýbejte se daním. Někdy mohou vést k příjemným zážitkům


M/F, F/M



"Co na mě tak civíte?" oslovila mě mladá štíhlá černovláska, která řízením osudu stála vedle mě ve frontě na podání daňového přiznání.
 
"Představuji si, jak asi vypadáte nahá," odpověděl jsem podle pravdy.
 
"A co vidíte?" Neurazila se.
 
"Kromě mnohé jiné krásy vidím pěkný, kulaťoučký zadeček, který si přímo žádá o pěkné poplácání."
 
"Vy bijete ženy?" zeptala se.
 
"Ale fuj! Jaké škaredé slovo! To, co mám na mysli, není žádné bití, ale oboustranně příjemný a vzrušující zážitek. Pro ženy dokonce prospěšný. A samozřejmě prováděný za oboustranného souhlasu a na základě oboustranné dohody."
 
"Co může být na bití prospěšného?" Nehodlala se vzdát své terminologie.
 
"Tak především, zlepšuje se krevní oběh, reguluje se tlak krve, brání se vzniku křečových žil, a co ženy zejména oceňují, je, že se brání vzniku celulitídy. Nikoliv bezvýznamný motiv je, že při spankingu, jak se tato terapie odborně jmenuje, má žena jedinečnou příležitost ukázat mužům, jak je krásná. Pomocí spankingu se dá zintenzivnit orgasmus a u neorgastických žen orgasmus vůbec dosáhnout. Spanking se rovněž využívá na léčbu neplodnosti žen. Ale to jistě není váš problém. Poněkud méně žádoucím vedlejším účinkem je, že po takové terapii více chutná jíst. Ale jak se tak na vás koukám, ani to není váš případ."
 
"Inu, vyprávět umíte hezky. Ale je vidět, že jste typický sobecký chlap. Zkrátka macho. Jde vám jen o vaše hnusné libido, a za tím účelem si dokážete vymyslet pohádky o tom, jak je to skvělé. Ale kdyby vám chtěl někdo to bití oplatit, to už byste nebyli takoví hrdinové."
 
"No, kdyby ten ´někdo´ byla taková ženská, jako jste vy, tak bych si to docela nechal líbit. A s radostí."
 
Její pohled výrazně změkl. Na chvíli se odmlčela. "Snad to s vámi není tak špatné," pravila. Ještě chvíli bojovala sama se sebou, a potom řekla, "Třeba bych to někdy zkusila. Říká se, že člověk má vyzkoušet všechno. Nebo skoro všechno."
 
Než jsme se domluvili kdy a kde ji vyzdvihnu, byli jsme u okénka a čelili zamračenému pohledu otrávené úřednice.
 
Když jsem v dohodnuté době dorazil na dohodnuté místo, čekala tam. Byl jsem trochu překvapen. Myslel jsem, že na mě hraje  habaďůru a nepřijde. "Byla jsem trochu překvapena, že jste přijel" pravila, když nastoupila ke mně do auta. "Myslela jsem, že na mě hrajete  habaďůru a necháte to plavat." Měla na sobě světle hnědý kostým  malinko nad kolena. Čerstvě umyté vlasy pojištěné jednoduchou sponkou, kterou by laik mohl pokládat za zlatou. A voněla.
 
Zavezl jsem ji do malého levného hotýlku ve vytunelované rekreační oblasti asi padesát kilometrů za městem, který za minulého režimu sloužil hlavně k pořádání dýchánků brigád socialistické práce a branno-sportovních her. Byli jsme tam jedinými hosty.
 
Bez dlouhých cerátů jsme přistoupili k věci. Přikázal jsem jí, aby si svlékla  sukni, která byla tak úzká, že by se při naší akci mohla poškodit, a aby se opřela  o poněkud rozviklaný stůl. "Mám si stáhnout kalhotky?" zeptala se žoviálně. "Ne," řekl jsem. "Ale, říkal jste, že byste to chtěl dělat s nahými ženami." "Ne," opakoval jsem už poněkud zvýšeným hlasem. "Nic takového jsem neříkal. Váš nahý zadeček jsem si jen představoval." Když jsem viděl, jak zesmutněla, řekl jsem, "Možná později."
 
Pohladil jsem ji po kalhotkách a pak jsem se dal do vyplácení. Střídal jsem půlky a zvyšoval tlak, ale ani po padesátce jsem ji neplácal moc silně.
 
Když pochopila, že je konec, vzpřímila se, pohladila se po kalhotkách a chvíli na nich držela obě dlaně. "Měl jsi pravdu," začala mi tykat. "Bylo to příjemné. Dokonce velmi příjemné. Jak je možné, že jsem netušila, jak příjemné to může být. Mimochodem, jmenuju se Barbora," řekla a nastavila mi levou tvář k letmému polibku.
 
Když jsem se představil i já, pokračovala. "Trváš na svých slovech?" zeptala se. "Já na svých slovech vždycky trvám. Ale nevím, co konkrétně máš na mysli," pravil jsem, třebaže jsem tušil, na co asi naráží. "Říkal jsi, že od takové ženy, jako jsem já, by sis s radostí dal naplácat. Platí to?"
 
"Samozřejmě," odvětil jsem. "Tak kalhoty dolů!" Svlékl jsem si kalhoty a uvelebil se na stole, kde byla před chvílí uvelebena ona. Zvolila postup, který pochytila ode mě, to jest plácala mě střídavě po obou půlkách, ale dávala do té akce mnohem větší sílu, než já. Aspoň mi to tak připadlo. Dala mi dvakrát asi po stovce a pak se zeptala, "Tak co, bylo to s radostí?" Přisvědčil jsem. Bára teď zahákla ukazováček za gumičku mých trenek, na malý okamžik zaváhala a potom mi stáhla trenky ke kolenům. Chvíli se pokochala odstíny mého zadku, zajisté nikoliv šedivými, a pokračovala ve výprasku, tentokrát na holou. Zůstala při vyzkoušené metodice, aniž snížila intenzitu vyplácení. Tato fáze trvala mnohem déle, než ta předchozí. Odhaduji, že jsem na každou půlku dostal dvěstě, třebaže si nemyslím, že to počítala. Pohlazením po varlatech naznačila, že je konec. Dovolila mi, abych se oblékl.
 
"Omlouvám se, že jsem ti řekla, že jsi macho. Snášel jsi to docela statečně."
 
"Nevím, jestli nezměníš názor, až ti nasekám na holou."
 
"Teď hned?" zeptala se. Podíval jsem se na hodinky, a když jsem viděl, že ještě není moc pozdě, řekl jsem, "Jo, teď hned. Svlíkni si kalhotky."
 
Poslechla mě bez odmlouvání, ale poněkud po svém. Svlékla si nejen kalhotky, ale všechno. Chvíli se koketně procházela po neútulném pokoji, aby se mi předvedla ze všech stran. Porovnával jsem to, co vidím s tím, co jsem si představoval na daňovém úřadě, a musel jsem svůj odhad opravit směrem do plusu. Byla vysoká, černovlasá, černooká, štíhlá ale nikoliv hubená, prsa asi dvojky s naběhlými hroty bradavek (namlouval jsem si, že o jejich naběhnutí jsem se postaral já), útlý pás, široké boky, dlouhé, rovné, vyholené nohy, nevyholený klín stejné barvy, jako vlasy. Prdelka kulaťoučká, zrůžovělá předchozí masáží, avšak schopná vstřebat ještě další. "Tak co," pravila Bára, "je to jak sis to představoval na tom úřadě?" Ta potvora mi snad čte myšlenky, pomyslel jsem si, ale podle pravdy jsem řekl, že skutečnost je mnohem hezčí než sny.
 
Tentokrát jsem si ji položil na bříško na lůžko stejně rozvrzané, jako ten stůl, chráněné květovaným přehozem. Přisedl jsem si na pelest postele a trošku k ní mluvil. Chválil jsem ji, jaká je hezká, pěkně rostlá a stavěná, jaké má hezké černé vlásky a dlouhé nožky a krásnou oblou, souměrnou a pěkně prokrvenou prdelku, jaká je statečná, že vydržela tvrdou masáž, ale současně jsem ji pokáral, jaká je neopatrná, že jde na hotel s úplně cizím chlapem, o němž nic neví, a svlíká se před ním donaha, a že za to zaslouží pořádně naplácat, na což se právě chystám.
 
Barborka byla celá na trní. Evidentně toužila po fyzickém kontaktu, a místo toho musela poslouchat mé kecy. Od nervozity se jí udělala husí kůže, a v žlábku mezi hýžděmi se objevilo pár kapek potu. Nebo čeho.
 
První plácnutí jsem vedl plnou silou na pravou půlku. Chvíli jsem počkal, co to udělá, a zatím jsem  si prohlížel pět červených nestejně dlouhých otisků na dosud bílém mase. Škubla sebou, ale neřekla nic. Pokračoval jsem decentněji, a sice tak dlouho, dokud mi nezačala umdlévat ruka.
 
Když umdlela docela, s masaží jsem přestal. Barborka se překulila na záda, roztáhla nohy a pravila: "Jednu věc jsi mi ale, ty mizero, neřekl. Že se po výprasku jednomu strašně zachce milování."
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Velikonoční

M/F, F/M....F/M?



Velikonoční

 

Na Zelený čtvrtek si ke mně v závodní jídelně přisedla pohledná kaštanová doktorka přírodních věd, svobodná sedmadvacítka Zuzana. Během hovězí polévky s noky vesele štěbetala o ničem, ale když jsme přešli k plněnému vinnému listu, snížila volume, a pravila:

„Doufám, že mě přijdeš na Velikonoce vyšlehat!" „To si vypusť z hlavy," odpověděl jsem, aniž jsem se namáhal šeptat. „Jednak mám jiné plány, a jednak jsou mi tyto primitivní zvyky protivné. Ženu neuhodím ani květinou." „Tak přijdu za tebou já," nedala se Zuzana. „No, to jsi trefila. Jsem ženatý, a moc těžce bych doma vysvětloval, co tam děláš, aniž jsi byla představena, neřku-li pozvána." „Tak přijdu za tebou do kanceláře," opáčila. Už jsem nevěděl, jak se vymluvit, a tak jsem rezignovaně přikývl.

V úterý po Velikonocích, asi hodinu po pracovní době, když byla pryč už i uklízečka, se opravdu dostavila. Z podlouhlé kabely vybalila sedmičku vína a pomlázku z bužírky. Nalili jsme si po hořčičáku, a já poslouchal analýzu poměrů dole v laboratoři. Po první sklenici návštěvnice vstala, a se slovy „Tak pojďme na to," se přehnula přes můj pracovní stůl. „Sundej si kalhoty," říkám. Bez reptání si svlékla bílé plátěné laboratorní kalhoty, a zůstala v bílé tříčtvrteční halence a v bílých kalhotkách střídmého střihu. „Kalhotky taky," pobízím ji. „Tak to ne," zapýřila se. „Přece se ti nebudu ukazovat, jak mě pánbůh stvořil. A na holou jsem nedostala ani od rodičů." „Tak, hele, doktorko," dochází mi trpělivost, „byl to tvůj nápad. Dobře víš, že já jsem byl proti. Ale když už jsem se na to dal, tak budu určovat podmínky já. Nezajímá mě, jak s tebou nakládali rodiče, ale ode mě dostaneš na holou. Už je načase, protože roupama nevíš, cobys. A jestli se ti to nelíbí, tak se obleč, a vypadni. A už se tady nikdy neukazuj."

„Nemusíš se hned tak čertit," pravila, a nasadila provinilý úsměv. „Ale když na holou, tak jen rukou, jo?" S tím jsem ochotně souhlasil. Přiléhavé kalhotky naznačovaly, že její prdelka má všechny parametry, a po takové si plácnout bude jistě nadmíru příjemné.

Když jsme si to vyjasnili, svlékla si nejen kalhotky, ale všechno. Znovu se s očekáváním položila na stůl.

Ze začátku jsem ji jen tak hladil. Opravdu jsem dosud žádnou ženu neuhodil, a kromě toho – skutečnost potvrdila, co přiléhavé kalhotky naznačovaly. Bylo by chybou se s takovou skvostnou zadničkou nepolaskat. Zuzana neprotestovala, tak jsem nespěchal.

 Když jsem se nabažil jejích oblin, začal jsem ji pomalu plácat. Postupně jsem přidával na rychlosti, a asi po čtvrthodině měla zadek docela pěkně rozehřátý. Právě když jsem si říkal, že už má asi dost, otočila ke mně hlavu, a špitla „A teď pomlázkou!" Nedal jsem najevo překvapení, a pokračoval v mrskání novým nástrojem. Na růžovém pozadí se objevovaly tenké rudé proužky. Když jich bylo asi sto, dívka gestem naznačila, že to stačí. Ještě  jsem ji párkrát opravdu silně švihl, než jsem nástroj odložil. Zuzana ale zůstala ležet. „Ještě rukou!" rozkázala si.

Opět jsem se vrátil k hlazení. Během laskání hýždí jsem zkusmo zajel jedním prstem do její horní dírky (měla ji bezvadně čistou; ta mrcha nejspíš počítala s tím, že k něčemu takovému dojde). Ani teď neprotestovala, a tak jsem tam zajížděl častěji a hlouběji. Po chvíli jsem se dotkl i druhé dírky. Vydechla rozkoší. Povzbuzen, zajel jsem jedním prstem hlouběji. Odpovědí mi bylo spokojené vrnění. Začal jsem ji masírovat intenzivně. Přidal jsem ještě jeden prst, a pak ještě jeden. Zuzana se vlnila jako kočka, a stejně tak i předla. Po hodné chvíli bylo předení završeno žalostným výkřikem, a vlnění se zpomalilo, až ustalo zcela. Mokrou rukou jsem ještě jednou pořádně pleskl po každé půlce, a nechal jsem toho.

Dívka ještě zůstala ještě chvíli ležet na stole. Potom se pomalu napřímila a otočila se ke mně. Oči se jí leskly, a kolem hrotů ňader měla husí kůži. Sotva dýchala. Když se trochu uklidnila, položila mi pravou ruku kolem krku, přinutila mě do mírného předklonu, stoupla si na špičky, a vlepila mi dost dlouhou pusu na ústa.

„Tak, a teďka ty!" pravila, když se opět octla na pevné zemi. „Co já?" ptám se. „Svlíkej se." „Proč bych se měl svlíkat?" „Dostaneš pomlázku." „Ty ses zbláznila," říkám, a cítím, jak mi v krku roste knedlík. „Dohodli jsme se přece, že TY chceš vyšlehat. Nebyla žádná řeč o nějaké odvetě."

 „Nezapomínej, že dnes je úterý, a to chodí s pomlázkou holky. Tedy aspoň v kraji, kam jsem jezdívala na prázdniny k babičce. A ještě jedna věc." Teď to byla ona, kdo byl na řadě s vydíráním. „Až budu vyprávět, jak jsi mě surově zbil, a ukážu důkazy …" Jemně si přejela rukou po dosud nezahalené prdelce. „… a potom jsi pohlavně zneužil bezbrannou pannu …" Prsty zašmátrala po opačné straně těla. „… tak si baby v laborce řeknou: to se nám ten inženýrskej  ze čtvrtého, co vypadá, jakoby neuměl do pěti napočítat, pěkně vybarvil."

 Zatmělo se mi v očích. Podle toho, co jsem o ní slyšel, jsem si dokázal představit, že by opravdu byla schopná to udělat. Tak jsem se raději svlékl.

Když jsem se pokládal na stůl, kde ještě před chvílí ležela ona, neobratně jsem se pokoušel zakrýt erekci. Ale jistě marně. Na toto jsou ženy opravdu geniální.

Dělala svou práci opravdu dobře. Že by to už někdy dělala? Po takových dvaceti minutách se mi už moc chtělo tu frašku zarazit a utéct, nebo aspoň začít naříkat, křičet a řvát. Vzpomenul jsem si však na klukovská léta, když jsme s kamarády lovili bobříky, a všestranně se otužovali a zocelovali. Co by tomu kluci řekli, kdyby mě teď viděli škemrat o smilování, a ještě k tomu u ženské.

Ale když jsem se zabýval těmito úvahami, bičování bylo teprve v polovině. Zuzana stále přidávala jak na intenzitě, tak na frekvenci. Skoro se zdálo, že se na mně chce pomstít všem mužům, kteří jí někdy (snad) ublížili. 

Když konečně přestala s mrskáním, venku už byla tma. Vstávaje ze své ponižující polohy jsem se už nenamáhal se zakrýváním erekce, která teď byla už skutečně značná. V očích jsem měl mlhu, ale z docela jiných důvodů, než před chvílí ona (nebo že by ne z DOCELA jiných důvodů?). 

„Nečekala jsem, že budeš TAK statečný," přerušila mlčení Zuzana, ještě stále nahá. „Já bych takovouhle nakládačku nevydržela. Zasloužíš si odměnu." Lehce mě pohladila po tváři, klekla si přede mnou na koberec, a mou k prasknutí napjatou ozdobu vzala do úst. Odměna to byla skutečně sladká, a chvíli jsem měl pocit, že kvůli takové odměně bych podstoupil to bezcitné bičování znovu. 

Beze spěchu se umyla v mém umývadle, utřela se do mého ručníku, a oblékla se do svého sněhobílého prádla. Když byla mezi dveřmi, šibalsky se pousmála a pravila: „Tu pomlázku schovej. Příště se nám bude hodit." Než jsem stihl odvětit, že žádné příště nebude, byla pryč. 

Když jsem se vrátil domů, manželka na mně – hned po polibku na přivítanou, ale ještě před vyzutím – vychrlila, co jí vrtalo v boku jistě už pár hodin. „Představ si, co vymyslely ženský v kanclíku. Že dnes svým mužským a klukům uděláme dámskou pomlázku." Pohled jí maně přeskočil na funglnovou pomlázku z osmi vrbových prutů, nedbale pohozenou na nočním stolku.

Karl

F/ff, F/mm




 

 

Karl

 

 

Vážená madame,

 

dovolím si Vám vyprávět příběh, který jsem dosud v této podobě a se všemi podrobnostmi nikomu nevyprávěl, třebaže od událostí, v něm popisovaných, uplynulo už přes třicet let.

 

Bylo mi tehdy patnáct let, a otec mě na prázdniny poslal k jednomu svému dávnému spolužákovi do severního Německa. Mým hostitelem byl jistý velkostatkář, který kromě nedozírných lánů polí, jak brčál zelených pastvin a stovek krav, koní, prasat a drůbeže měl tři děti. Mého vrstevníka Kurta, o rok starší Trudi a o rok mladší Gabi. Chodil jsem do chlapeckého gymnázia, a jako takový jsem nekamarádil s děvčaty, a po pravdě řečeno jsem se s nimi styděl i mluvit. Partnerem pro můj čas na statku byl tedy Kurt, aspoň ze začátku. Statek poskytoval nepřeberné množství příležitostí pro chlapecké zábavy. Jezdili jsme na kolech, na koních, na lodičkách po početných kanálech mezi poli a pastvinami, lezli po stromech, abychom pozorovali život ptáků a trhali třešně, hráli si na Shatteranda a plížili se mezi keři, abychom tajně vyslechli, co si povídají dojiči krav a krmičky slepic. Jednou, když jsme se projížděli na loďce, jsme se s Kurtem trochu kočkovali, a já jsem spadl do vody. Abych nenachladl (zdraví jsem měl tehdy dost chatrné), šel jsem se do statku převléct. Když jsem míjel ložnici děvčat, zaslechl jsem odtud tlumené naříkání. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se po shatterhandovském způsobu připlížil ke dveřím, a přiložil oko ke klíčové dírce. Nevěřil jsem svým očím. Mladší Gabi ležela nahatá na stole, a jakási asi třicetiletá zrzka ji mrskala rákoskou po zadnici. Přeběhl mi mráz po zádech. Za co si mohla Gabi, ta slušně vychovaná, pilná a plachá dívka zasloužit takový krutý výprask? Ještě štěstí, pomyslel jsem si, že mám tak liberální rodiče, kteří mě nikdy nebijí, třebaže, bůh ví, by bylo často za co. Bylo mi Gabi líto, a od této chvíle jsem hledal příležitost, jak jí vyjádřit sympatii. Bylo to dost těžké, neboť vzhledem k mému vychování a k mé povaze jsem to nemohl udělat před Kurtem. Příležitost se naskytla, když mě jednou hostitelova žena požádala, abych šel Gabi pomoci natrhat rybíz na koláč. Dlouho jsme trhali mlčky, ale potom jsem sebral odvahu a zeptal se. „Všiml jsem si ve vašem pokoji rákosku. K čemu je to dobré?" Gabi se začervenala. Na jedné straně bylo vidět, že je jí to nepříjemné, ale současně přivítala možnost někomu se svěřit. „Ano, slečna Berta, naše vychovatelka, nás za každý sebemenší přestupek mlátí rákoskou." „Vás? To znamená, že i Trudi?" podivil jsem se, „Vždyť to už je velká slečna." V duchu jsem opět blahořečil svým rodičům. „I Trudi. Ale ta drží jak taková hloupá ovce. Možná se jí to dokonce líbí." Společně jsme se smíchem odsoudili Trudiny zvláštní sklony. „A ta Berta vás bije na holou?", osmělil jsem se zeptat na podrobnosti. Gabi opět zrudla, ale už to bylo venku. „Jo, podívej." A k mému překvapení si vyhrnula spodničku, a ukázala mi čerstvé rudé pruhy. Od tohoto rozhovoru v zahradě jsme se s Gabi sblížili, a postupně jsme spolu trávili víc a víc času. Ukázalo se, že jezdit na koni a veslovat umí stejně dobře, jako Kurt, a při trhání třešní dokáže vylézt i na ty nejtenší větve. Dokonce mě zavedla k nevelké tůni, ze všech stran obrostlé křovím, kterou přede mnou Kurt zatajil. Chodili jsme se tam spolu koupat, samosebou bez plavek. „Po výprasku si sem chodívám chladit zadek," prozradila mi spiklenecky. Moje dny teď tedy patřily Gabi, ale večery a noci jsem jako dříve trávil s Kurtem. Měli jsme si toho po celodenním odloučení tolik co povídat. Dlouho do noci jsme se jančili, smáli se, strkali a házeli po sobě polštáře. Naučil mě, nevzdělaného městského hocha, že když se čuráček uchopí do ruky a pohybuje se dlaní dopředu a dozadu, ptáček ztvrdne a je to velmi příjemné. Předháněli jsme se, komu se více postaví. Během těchto zábav jsme se chovali velmi bujaře a hlučně, a tak se dalo čekat, že to dříve nebo později musí vyvolat pozornost někoho z domácích. K našemu neštěstí si naší rozjařenosti všimla právě slečna Berta. Jednoho večera, přesněji řečeno jedné noci, neboť už bylo po jedenácté, vtrhla do naší ložnice, a zastihla nás, jak stojíme proti sobě, s nočními košilemi vyhrnutými až k pasu a s postavenými údy. Vypadalo to, jako kdybychom jimi šermovali. Slečna Berta se velmi rozčílila, a pravila, že to musí oznámit Kurtovu otci, a mým rodičům do Berlína to napíše. Kurt začal natahovat moldánky a prosit, aby ho neprozradila. Překvapilo mě, jaká je můj statečný bratr Kurt Shatterhand ve skutečnosti baba. Ani mně nebylo všechno jedno, ale k takovému nedůstojnému představení, jaké předváděl Kurt, bych se nikdy nesnížil. Po delším prošení, spojeném s Kurtovým nářkem se slečna Berta dala obměkčit. „Dobrá, neoznámím to tedy rodičům, ale trest vám odpustit nemůžu. Po sedm večerů po sobě dostanete výprask ode mě." Kurt se dal opět do lamentování. Už se mi hnusil. Nakonec jsem se do toho vložil já. Přerušil jsem jeho bědování. „Tak jo, bereme to." Slečna Berta vyběhla, zamkla nás z venku na klíč, aby nás náhodou nenapadlo se zdekovat. Za okamžik se vrátila se dvěma lískovkami. Dveře zavřela na petlici, otrhala z prutů listí a párkrát jimi na zkoušku švihla do vzduchu. „Tak, napřed domácí," řekla, uchopila Kurta za krk a smýkla jím na postel, až mu nohy vyletěly do vzduchu. Na to, že byla tak štíhlá, měla v sobě obrovskou sílu. Levou rukou přitiskla Kurtovi krk do peřin, pravou mu jediným trhnutím vyhrnula noční košili až do půli zad a začala prutem zpracovávat jeho vyšpulený holý zadek, hlava nehlava. Tentokrát už mě nepřekvapovalo, že Kurt kvičí, ječí, kňourá, brečí, naříká, vyvádí. škemrá, prosí, slibuje, zapřísáhává se a řve. Zbabělý skunk. Nachových šrámů na Kurtově pozadí přibývalo, ale slečna jakoby snad nikdy nechtěla přestat. Znechuceně Kurta odstrčila, až když se jí prut v ruce zlomil. „A teď hosté," pravila a než to stihla doříct, už jsem měl nos zabořený v polštáři a nahý zadek trčící vysoko ke stropu. A už se na něj snášely rány, jedna za druhou. Slečna měla pádnou ruku, a já měl slzy na krajíčku, ale byl jsem pevně rozhodnut, že ukážu Kurtovi, jak se má chovat Shatterhand, když ho zlotřilá rudá skvav přiváže k mučednickému kůlu. Když slečna Berta usoudila, že barva mé prdelky si nezadá s Kurtovou, konečně mě pustila ze svého železného sevření. „Tak, milánkové," řekla nám na rozloučenou. „Pokračování zítra. A přeju vám hezké spaní." Když se za ní zavřely dveře, vypadali jsme jak dvě hromádky neštěstí. Smrt v očích, zadky červené, tváře bílé jak křída, Kurtova navíc svlažená slzami, hanba nehanba. Ukazovali jsme si navzájem šrámy utržené v boji a mysleli jsme, že se snad nikdy nezahojí. Na hrátky s čuráčky už nebylo ani pomyšlení. Tu noc jsme spali na břiše, s košilí vyhrnutou, aby se ta sekaná chladila. Nazítří jsme byli překvapeni tím, že nachová barva našich prdelek se změnila v růžovou, a že nesnesitelná bolest se změnila ve svrbění, spíše příjemné. Jen teplota zadku byla ještě o poznání vyšší než teplota okolních partií. Poněkud jsme se uklidnili, a řekli jsme si, že ten trest, který nám vyměřila zlá Berta, snad nějak přežijeme. Večerní druhý výprask, při němž jsem byl první na řadě já, se už obešel z mé strany bez lomcování a zmítání, z Kurtovy strany bez řevu a kňourání. Nebyl o nic mírnější, než včera, ale snášeli jsme ho jaksi líp. Že bychom si už zvykali? Třetího dne, když slečna Berta přišla s čerstvými pruty, Kurt, který nastoupil opět jako první, si tentokrát sám svlékl noční košili, a nahý si poslušně klekl, aby přijal další díl seriálu, jemuž zřejmě nebylo vyhnutí. Slečna Berta už nemusela se svou obětí zápasit a držet ji za krk, takže levou ruku teď měla volnou. Využila ji tak, že zatímco pravičkou mrskala jeho zadnici, levičkou ho hladila mezi nohama. Totéž udělala i se mnou. Výprask se nám už nezdál tak dlouhý, ani tak nepříjemný. Čtvrtého jsem byl opět první na řadě já, ale Kurt byl jiného názoru. Porvali jsme se kvůli tomu, a já prohrál. Když se večer slečna dostavila, byli jsme oba už hodnou chvíli nazí. Slečna ani pohnutím brvy nedala na sobě zdát překvapení. Když bylo po výprasku, byli jsme skoro zklamáni. Přestával jsem se divit, že Trudi se dýchánky tohoto typu líbí. Slečna Berta uměla disciplinu a dobré chování ocenit. Od pátého večera s tímto úmyslem změnila naši polohu, aby líp dosáhla na naši chlapeckou ozdobu. Museli jsme si teď lehnout na záda a nohy vztyčit do vzduchu. Při pátém výprasku jsem se prostřednictvím slečny Berty dozvěděl, že když se čuráček tře dostatečně tvrdě a dostatečně dlouho, stříká z něj taková hustá bílá vodička, což je ještě mnohem příjemnější, než když se hladí nasucho. První dávka vodičky skončila na stropě, ale i poslední křeč byla ještě dost silná, že vodička skončila slečně Bertě ve vlasech a pomalu jí stékala po nose na horní ret. Nezdalo se, že by jí to vadilo. Nevím, jak Kurt, ale já jsem takové vyvrcholení zažil poprvé. Když skončila i poslední, sedmá exekuce, slečna nám ještě naposledy pohrozila zlomenou lískovkou a pravila: „Tak, milánkové, doufám, že jste pochopili, že hrát si s ptáčky je těžký hřích!" A na rtech jí zahrál trochu šibalský, trochu smutný úsměv. Víckrát jsem slečnu Bertu neviděl. Ale neviděl ji ani Kurt, ani Trudi, ani Gabi. O několik dní později jsme se dozvěděli, že dostala místo v chlapeckém internátu v Hamburgu. Vážená madame, je to už přes třicet let, ale věřte mi, že dodnes vzpomínám na tu přísnou, krutou, odpornou, nenáviděnou, něžnou, skvělou, nádhernou a milovanou slečnu Bertu. Dodnes si potmě i při světle vzpomínám na to, jak mě svírá její železná ruka, a jak na můj nahý zadek nemilosrdně dopadá prut vedený její rukou. Je to už přes třicet let - jsem teď šťastně ženat a mám dva syny - ale ani na okamžik jsem nepřestal toužit po tom, abych to všechno ještě někdy zažil. Aspoň jednou. Po třicet let se zdálo, že moje přání je nesplnitelné. Ale před několika týdny jsem se z novin dozvěděl, že Vy mužům takové sny dokážete splnit. Svitla mi nová naděje. Dovoluji si Vás tímto požádat, vážená madame, abyste mi stanovila termín, kdy Vás mohu navštívit ve Vašem salónu.

 

Váš oddaný Karl








 


 

Saturday, January 13, 2018

Krampus

Image Zoom

Švestková sezóna



Švestková sezóna

M/F

 

 

S ovocem je to tak, že ho nikdy není akorát. Jednou je ho málo a jindy zase tolik, že člověk neví, co s ním. Dojde-li k takovému případu, je mi obvykle líto nadbytečné ovoce vyhodit nebo nechat shnít. Tehdy přebytky rozdávám, ovšem tak, že si zájemci musí sami natrhat. Jednoho léta se to stalo se švestkami. Bylo jich tolik, až se větve ohýbaly. Zájem o natrhání do knedlíků a do koláče projevila kolegyně, hezká třicetiletá „Schwarze Rose“ jménem Magda. Dostavila se jednoho odpoledne, přistavil jsem jí žebřík a sám si hleděl jiné práce, které je v zahradě vždy dost. Asi po hodině se Magdě, městské paničce nezvyklé manuální práci, od stání na žebříku a od natahování rukou zasekl krční obratel. Celá zkřivená s námahou a s pláčem slezla ze stromu. Umím dost dobře léčit lehčí případy úrazů páteře, a tak jsem se nabídl, že Magdě páteř vymasíruji. Zašli jsme do chaty a vestoje jsem se dal do masáže Magdiny šíje a horní části zad. Asi jsem to dělal dobře, neboť Magdě blok viditelně povolil. Začala mít roupy. Zatímco jsem byl soustředěn na její obratle, ona vyšpulila zadnici a otřela se mi jí o poklopec. Neřekl jsem nic, ale asi o pět centimetrů jsem ustoupil.

 

 

Vzápětí to udělala znovu. Třebaže byla oblečená, cítil jsem přes textil, jak se jí půlky roztahují jako kleště a ohmatávají můj úd. Znovu jsem o pět centimetrů ustoupil, tentokrát s varováním. „Když mě budeš vyrušovat, dostaneš na prdel.“ Představa výprasku ji asi zaujala, neboť vzápětí udělala tento pohyb potřetí, tentokrát ještě okatěji než předtím. Spíš abych nevypadal jako mluvka, než se skutečným úmyslem ji potrestat, jsem nechal masáž masáží a vydal se do zahrady. Ulomil jsem dvě pěkné lískovky, otrhal z nich listí a vracel se do chaty. Absolutně jsem nevěděl, nač mi ty pruty budou, protože až dosud jsem žádnou ženu neuhodil. Když jsem vstoupil do chaty, pochybnosti mě přešly. Po podlaze se válely spěšně svlečené ženské svršky a na pohovce pod oknem ležela Magda. Nahá. Ležela na břiše s rukama mírně vzpaženýma s nohama mírně roztaženýma a po celém těle se lehce chvěla. Snad chladem, snad studem, snad očekáváním, co bude dál. Najednou jsem nepotřeboval radu, co mám udělat. Uchopil jsem jednu z lískovek a začal jsem Magdu švihat po tom jejím nádherném zadku. Dívka kňučela bolestí, tiše kvílela a na těle jí vyskočila husí kůže, ale nikterak se nepokusila výprasku se vyhnout. Naopak.

 

Kroutila pánví, jak to umí jen ženy, aby každý centimetr polokoulí byl vystaven blahodárné masáži. Jak mrskání pokračovalo, Magda postupně zaujímala polohu kočky chystající se ke skoku: zadek vysoko vztyčený, uši zabořené mezi vzpaženýma rukama, hroty ňader troucí se o drsný přehoz pohovky. Pánev kmitavými pohyby vybíhala vstříc trestajícímu nástroji, hýždě se od sebe vzdalovaly, žlábek mezi nimi se stával mělčím. Jako kanón čněl ke stropu konečník a v jeho sousedství doširoka rozevřená vlhnoucí mušlička. Třebaže jsem to neměl v úmyslu, v této poloze nebylo možné, aby některá z ran prutem nepřistála na těchto místech nejcitlivějších. Magda křičela rozkoší. Když se mi zlomila druhá z obou lískovek s vyplácením jsem přestal. Magdina prcka a horní část stehen měla barvu vařeného raka. Jediné místečko nebylo bílé. Magda se překulila na znak. Kolena měla mírně pokrčená a proklatě daleko od sebe. Hleděla na mě očima černýma jak uhel a zalitýma vlhkostí. Nebyly to slzy. Dlouho jsme se vzájemně dívali do očí. Asi mi něco signalizovala, ale já jsem byl tehdy takový vůl. Když jí došlo, že její signály buď nepřijímám, nebo je nedokážu dešifrovat, ujala se iniciativy sama.

 

Uchopila mě za ruku a položila si ji na ohanbí. Že mě to dřív nenapadlo. Po masáži vnější musí zákonitě následovat masáž vnitřní. Zajel jsem jí rukou do jeskyňky a udělal jí pomyšlení. Potřebovala toho (a vydržela) opravdu hodně. Když měla dost, spustila nohy z postele. Oči měla ještě stále kalné, teď však nepochybně štěstím. Rozepla mi kalhoty, stáhla spodky. Vyletěl z nich ptáček, kterému jeho klec už byla viditelně těsná. Uchopila ho ústy, chvíli rty masírovala předkožku jazykem a potom si ho nechala vklouznout až do krku. Rukama mě držela za hýždě a jazykem odpředu dozadu přejížděla po švu údu. Naznačil jsem jí, že to už dlouho nevydržím, ale ona jen stiskla zuby. Výbuch nedal na sebe dlouho čekat. Bál jsem se, že se udusí. Když jsem jí zapínal podprsenku přiznala se, že nikdy netušila, že výprask na holý zadek může být tak krásný. Mou výzvu přijala ze zvědavosti a se strachem, ale teď vidí, že neudělala chybu. Domluvili jsme se, že si naše malé cvičení občas zopakujeme a chvíli jsme kuli plány, jak výprask ještě vylepšíme: svázání do kozelce, roubík, březová metla, řemen, kopřivy, klystýr… K ničemu z toho však už nedošlo, neboť Magda se bála, že její žárlivý manžel si všimne jitrnic na její prdýlce. Na švestkou sezónu však vzpomíná dodnes a vždy se jí podivným způsobem zakalí zrak.

Dáša

Dáša

Pubertal porno, F/M, M/F?



Moje první dívka se jmenovala Dáša. Bylo nám oběma sedmnáct let. Chodili jsme spolu už rok. Dobře jsme si rozuměli, ale bylo to spíš takové kamarádství. Chodívali jsme hlavně kina, v létě do zahradní restaurace na limonádu. Nikdy jsme se nelíbali, o dalších úrovních sblížení ani nemluvě. Dokonce jsme se ani nikdy nedrželi za ruce. Nejvyšší projev náklonnosti byl, že jsme se na sebe usmívali. I to byla pro mě velká věc, neboť až dosud se na mě nikdy žádné děvče neusmálo.

Proto mě překvapilo, když jsme jednou seděli nad už dost vyčpělou limonádou a Dáša se mě zeptala jestli jsem někdy dostal výprask. Otázka mi nebyla příjemná, ale před časem jsme si s Dášou slíbili, že si budeme říkat pravdu. Přesněji řečeno, já jsem jí slíbil, že jí budu říkat pravdu. Ona mi nic takového neslíbila, jen jsem předpokládal, že se to rozumí samo sebou. Takže otázka mi byla nepříjemná, ale věren svému slibu jsem jí odpověděl. Ano, dostal jsem docela dost výprasků. "Od koho, a za co?" chtěla vědět Dáša. "Inu od maminky, hlavně za pozdní příchody domů, a taky za lhaní." "A čím?" pokračovala ve zpovídání Dáša. Nevěděl jsem, kam s tím míří, ale už jsem se uklidnil a začal odpovídat ochotněji. "V dětství vařečkou nebo pravítkem, asi od dvanácti let prutem." "A dostals taky někdy na holou?" To byla otázka velmi osobní, ale už mi ten výslech nějak přestal vadit. Naopak. O této věci jsem nikdy s nikým nemluvil, a tak jsem přivítal, že se mohu někomu svěřit. "Ano, jednou." Nečekal jsem na další otázku, a pokračoval jsem. "Bylo to za podvod. Bylo mi patnáct, a dostal jsem ve škole poprvé a současně naposledy špatnou známku. Psychicky jsem ji neunesl, a ze žákovské knížky jsem ji vygumoval. Ale udělal jsem to velmi amatérsky, a rychle se na to přišlo. Musel jsem si sundat trenky a dostal jsem prutem na holý zadek." Očekával jsem, že další otázka bude znít ´Kolik?´. Předešel jsem i tuto, a řekl jsem, " U nás se výprasky nikdy nepočítaly, ani se z toho nedělaly žádné rituály, o kterých jsem se tu a tam doslechl. U těch menších provinění to bývalo tak mezi pět a deset, ale tentokrát to bylo jistě víc než sto." Dáša chtěla vědět, jak jsem to snášel. "Skoro vždycky jsem si byl vědom viny. Od dětství jsem byl vychováván k čestnosti, a přiznání viny patřilo k vrcholům ctnosti. Takže jsem výprasky pokorně držel. Při tom výprasku na holou jsem měl slzy na krajíčku, ale udržel jsem je uvnitř."

Dáša se na dlouho odmlčela. Cítil jsem, že teď přijde na řadu nějaká velmi závažná otázka. Nemýlil jsem se. "Snesl bys ještě jeden?" Nechápal jsem, co má na mysli. "Byl jsi ke mně, myslím, upřímný. Děkuju ti ta to," pravila. "Budu taky upřímná, a řeknu ti něco, co jsem zatím nikomu neřekla. Od malička jsem skoro denně snila o tom, že dávám nějakému klukovi výprask." Odmlčela se. Po pauze pokračovala, "Snažila jsem té mánie zbavit. Už se mi to skoro podařilo, ale odkdy jsem začala kamarádit s tebou, tak se mi to vrátilo, v ještě naléhavější podobě, než kdy předtím. Musím na to neustále myslet. Jsi hodný a upřímný kluk, a tak mě napadlo, že bych požádala tebe. Takže, snesl bys ještě jeden?"

Bylo to opravdu neobvyklé přání. Měl jsem Dášu svým způsobem rád, a chtěl jsem jí dokázat, že si zasloužím důvěru, kterou mi věnovala. A taky jsem chtěl na ni zapůsobit. Věřil jsem, že nás tato "akce" dále sblíží, Po kratším přemýšlení jsem řekl, "Jestli ti to udělá dobře, proč ne." Dáša ožila, naklonila se ke mně, a dala mi pusu na ústa. Byla to první pusa nejen od ní, ale má první pusa vůbec. Dohodli jsme se, že v sobotu půjdeme místo na limonádu na výlet do kopců nad naším městečkem.

Sešli jsme se, jak bylo dohodnuto, vybaveni malými batůžky. Rozmlouvali jsme o všem možném: o literatuře, o dějinách, a taky o přírodě, v lůně které jsme se nacházeli. Nikdo z nás se nezmínil o tom, proč jsme se dnes vlastně sešli. Až po dvou hodinách stoupání, kdy jsme mezi stromy občas zahlédli naše městečko hluboko pod námi, Dáša ulomila z nějakého keře prut, a za chůze z něj otrhávala listí. "Uděláme to?" zeptal jsem se. Jen němě přikývla.

Les byl liduprázdný, za celou tu dobu jsme nikoho nepotkali. Ale pro jistotu jsme odbočili z cesty do mladiny vpravo. Blízko hřebene pohoří jsme našli menší paseku. Aniž jsme cokoliv říkali, věděli jsme, že toto je ono. Dáša mě třesoucím hlasem požádala, abych si sundal kalhoty. Položil jsem je na pařez. Zatímco mě Dáša švihala po červených spartakiádních trenkách, já jsem uvažoval, jestli bych si je neměl stáhnout. Bojoval jsem sám se sebou. S nahatým zadkem mě zatím viděla jenom maminka, ale toto byla příležitost hodná slevení z dosavadních zvyklostí. Asi po desíti ranách prutem, které jsem prakticky necítil, jsem se Dáši zeptal, jestli si mám sundat i trenky. Dáša se zapýřila a přikývla. Trenky jsem odnesl na pařez ke kalhotům. Při zpáteční cestě jsem byl malou chvíli k Dáše čelem.

Teď začal být výprask zajímavý. Štípalo to, ale celkově to bylo dost příjemné. Mnohem příjemnější, než výprask tehdy od matky. Asi proto, že to nebyl výprask za trest, ale z lásky. Ano, z lásky? Tím jsem si nebyl docela jist, ale rozhodně byl příjemný. Asi po padesáti ranách jsem ji požádal, aby přestala. Ptala se proč. Jestli to moc bolí. "To ne," řekl jsem, "ale blížím se vyvrcholení." "K jakému vyvrcholení?" nechápala. "Budu stříkat!" "To stříkání je bolestivé?" "Naopak, je to velmi příjemné, ale nechci, abys to viděla. Ostatně, ženy vůbec se nerady dívají na muže, když ejakulují, pokud se jich to netýká." "Ale mně to nevadí. Klidně si stříkej." Potom dodala tajemně, "A týká se mě to!"

 Ještě jednou mě švihla prutem a potom mě obešla a uchopila mě za penis, kterému už moc nechybělo. "Když jsi tehdy dostal od maminky na holou, taky se ti tak pěkně postavil?" zeptala se. Stačilo několik málo zapumpování a následovala série postupně slábnoucích výstřiků. Dáša ale stála moc neopatrně, a moje semeno skončilo na jejím tričku a stékalo jí na texasky a zastavilo se právě v místech jejího Venušina pahorku. "Vidíš, co děláš!" řekl jsem.

Takhle jsme nemohli jít dál. Dáša si svlékla tričko i džíny, a zůstala jen v kalhotkách. U kraje pařezu nahrabala trochu suchého mechu, a očistila jím nejprve špičku mého zvadlého údu, a potom i své oblečení. Skvrny pěkně zmizely, ale šaty jsme zůstaly mokré. Získali jsme čas a mohli jsme pokračovat ve výprasku. Tentokrát z mé iniciativy. Asi po sto - stopadesáti ranách byl můj úd opět připraven k "práci". Dáša se ujala jeho ošetření a opět se nešikovně postavila. Podezírám ji, že tentokrát schválně. Penis teď potřeboval mnohem delší pumpování, než prve, ale vystřik byl mnohem mohutnější. Jak co do množství, tak co do rychlosti. První dávka skončila Dáše pod nosem, druhá mezi prsy, třetí na pupíku, čtvrtá a páta na kalhotkách a poslední jí stékala po stehnech. 

Svlékl jsem si košili a tričko, a tričkem jí poutíral tělo. (Poprvé jsem se dotýkal ženských ňader.) Ale kalhotky musely jít dolů a vyčistit se mechem. (Poprvé jsem viděl nahou ženu). Než uschly, zůstali jsme oba nazí. Ráno, když jsme vyráželi, jsem nepředpokládal, že v našem vztahu uděláme za pár hodin větší pokrok, než za celý rok. Lehli jsme si do trávy a dovolili prstům seznamovat se s tělesnými zákoutími partnera. Líbali jsme se, na ústa i jinde, ale o souloži Dáša nechtěla ani slyšet. Zatím.

Když jsme se pro tuto chvíli nasytili neckingu a petingu, a kalhotky byly ještě mokré, začali jsme si opět povídat. "Tak co," povídám, "ještě sníš o tom, že dáš nějakému klukovi výprask?" "Ještě," usmála se na mně, "ale už mě to tak netíží." Plácla mě rukou po přirození a trochu ho potěžkala. "Večer si budu dnešní den přehrávat dlouho do noci." Obrátil jsem se na břicho. "Tak,aby sis měla co přehrávat, prosím tě ještě o jeden."

Klekla si mi ke kolenům, a obě její ruce začaly v rychlém sledu bubnovat po mých hýždích. Potom vstala a znovu se chopila prutu. Toužil jsem, aby to nikdy neskončilo.

Když jsme si z batůžků vytáhli malý oběd, zeptal jsem se, "A co ty? Dostala jsi někdy výprask?" "Ne!" "A toužila jsi po něm?" "A víš, že ano?" Chopil jsem se prutu a švihl ji v sedě po zadku. Usmála se, znovu mě pohladila po visícím penisu, a řekla "Ano. Ale až příště. Nebo někdy jindy."

Byli jsme po obědě, a domů jsme to měli čtyři hodiny cesty. Tak jsme se oblékli a vyrazili. Prut jsme nechali na pařezu. Až ho lesníci najdou, budou - možná se závistí - uvažovat, co se tady asi dělo.

Cestou domů jsme se drželi za ruce a povídali si o tom, co budeme dělat příště, nebo někdy jindy. Často jsme se zastavovali, abychom se v objetí přes textil přesvedčovali, zdali jsou ještě na místě části našich těl, které nám způsobily tolik potěšení.

Thursday, January 11, 2018